Dům stojí na konci vesnice. Přišla jsem k němu od lesa skrz sad s pečlivě ošetřovanými stromy. Stařečkova pýcha. Co stařeček onemocněl, stará se o sad jeho syn.
Paní domu mě uctivě uvítala, tvář plnou obav.
Usmála jsem se na ni. Úsměv uklidňuje.
Když jsem jejich stračeně zlomenou nohu kouzem vyléčila, dokázala mi paní domu úsměv i vrátit.
Přešla jsem do světnice, požehnala domu, vyčistila jejich nejmladšímu děvčátku ošklivou odřeninu a zeptala se, jestli nedocházejí bylinky k utišení stařečkových bolestí. Zavrtěla hlavou. Smířeně a vyrovnaně.
Pomohla jsem alespoň s přípravou pohřbu. Tak to je. Některé nemoci vyléčí jen věčný klid.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
ta je tak hodná...
Aries
ta je tak hodná...
Krásné! A vlastně opravdu
Rya
Krásné! A vlastně opravdu uklidňující.
Lépe bych to nenapsala, tak
Erys
Lépe bych to nenapsala, tak se jen přidávám.
Krásný, od začátku do konce.
Danae
Těší mě, že se vám to líbí :o
Aveva
Těší mě, že se vám to líbí :o)
Sama jsem si tímhle drabblem nebyla úplně jistá.
Je to neuvěřitelně živé.
Lee
Je to neuvěřitelně živé. Píšeš vážně skvěle.
To je tak krásné, vystižené,
Aplír
To je tak krásné, vystižené, ale tak smutné!
Smutné, krásné. káč
Kilián
Smutné, krásné. káč