1. Nikdy nevíš

Občas se stane, že nám někdo převrátí život na ruby jedinou větou. Může znít různě. Miluji tě. Běž pryč. Už jsme vyzkoušeli všechno. Nebo, jako v případě Abigail Ransomové:
„Mé jméno je Jasper Dunne ze společnosti Aigis Consulting, a vítám vás na Letní škole praktického vymítání a odeklínání.“
Abigail Ransomová význam toho momentu samozřejmě docenila až zpětně. Ve chvíli, kdy tu osudovou větu slyšela, před sebou viděla jen jejich lektora, snědého muže mezi třicítkou a čtyřicítkou s předčasnými šedinami v černých vlasech, který i v nejnižším bodě stupňovité posluchárny dokázal působit jako kdyby se na všechny své žáky díval svrchu. Nebyl klasicky pohledný, na to měl rysy trochu příliš drsné, ale vyzařoval něco, co k sobě přitáhlo pohledy celé posluchárny a už je nepustilo.
„Wow,“ naklonila se k Abigail její kolegyně Sophie. „Přestávám litovat, že jsem se přihlásila.“
Abigail nelitovala nikdy. Když na začátku roku dostala seznam kurzů celoživotního vzdělávání, na které jí zaměstnavatel přispěje, a uviděla na něm kurz, který sliboval, že ji naučí rozeznávat znaky nadpřirozené aktivity a základní metody, jak se před nimi chránit, neváhala. Měla vystudovanou teorii magie, ale od státnic s nadpřirozenem nikdy nepracovala a lákalo ji vrátit se na chvíli ke svému původnímu oboru a zjistit, kolik toho za těch pár let zapomněla. Sophie se k ní přidala nejspíš proto, že to znělo dobře a jednalo se o nejdelší kurz na seznamu, který jí umožnil ulít se z kanceláře na celé dva týdny.
Jasper Dunne položil na katedru několik knih, až to zadunělo, a založil si ruce na prsou.
„Měli jste v rámci přihlášky za úkol sepsat krátký medailonek o sobě, co máte za sebou a proč chcete tenhle kurz absolvovat. Proto vím, že tu mám pár teoretiků, ale nikoho, kdo by se skutečně setkal s duchem nebo kletbou. Doufám, že se vám to ani nikdy nestane, ale pokud ano, tak po tomhle našem společném kurzu to možná i přežijete ve zdraví.
Jdeme na to,“ prohlásil a otočil se, aby zapnul počítač.
Pohyb, zachycený periferním viděním, upoutal Abigailinu pozornost. Sophie využila toho, že se Dunne nedíval, a vyfotila si ho, jak se sklání nad notebookem.
„Děláš si srandu?“ sykla Abigail.
„Kamarádka bude zvědavá,“ pokrčila Sophie rameny.
„Jako by ti bylo třináct a ne skoro třicet.“
„Jako ty by ses nekoukala.“
To Abigail neuznala za hodné odpovědi, jen si utáhla culík tmavých vlasů a soustředila plnou pozornost na plátno, kam se právě promítla fotografie obyčejného, trochu staromódního obývacího pokoje.
„Tady to máme,“ mávl Dunne rukou. „Malý domek na samotě, kousek od malého městečka v Maine. Poslední majitelka trpěla demencí a zemřela na mrtvici právě v tomhle pokoji ve zralém věku pětadevadesáti let. Vstoupili jste do místnosti a v tu chvíli se z televize, rádia a každého dalšího reproduktoru v dohledu začala ozývat hudba.“
Kliknul myší a místnost naplnila houpavá melodie, trochu veselá, trochu pohádková – a v kontextu trochu děsivá.
„Co uděláte?“ obrátil se k publiku.
„Zdrhám?“ nadhodil někdo se smíchem.
Dunne stiskl rty a obdařil vtipálka tenkým úsměvem. „Nečekal jsem, že hned první odpověď bude správná.“
Váhavé úsměvy, vyvolané domnělou nadsázkou, povadly.
„V domě očividně straší, ale nevíte kdo a proč. Ústup je v tuhle chvíli nejrozumnější možností. Bohužel, jakmile zamíříte ven, všechny dveře a okna se zabouchnou a nejdou otevřít ani vypáčit. Předpokládejme, že jste se zachovali velmi, velmi stupidně a nikomu neřekli, kam jdete. K domku nikdo nechodí, mobil najednou nefunguje, pomoci se nedočkáte.
Jste v domě. Sami s duchem. Všechny reproduktory hrají pořád tu samou melodii. Co dál?“
Abigail si vzpomněla na všechno, co o vymítání kdy slyšela, a začala otevírat ústa, ale Sophie ji předběhla:
„Exorcismus, ne?“
Dunnovy rysy ztuhly a pár vteřin fixoval Sophie pohledem hada, který se chystá uštknout.
„Takže kdybyste byla policista a viděla někoho krást v obchodě, tak ho zastřelíte?“ pronesl uštěpačně.
Abigail potlačila touhou schoulit se na židli a zmizet, a to jen seděla vedle Sophie a Dunnova otázka se jí nijak netýkala. Její kolegyně se ale nedala tak snadno zastrašit.
„Pokud by mě ten někdo násilím držel zavřenou ve svém domě, tak se budu bránit.“
„Můžete ducha zahnat. Samozřejmě, že můžete. Na rozdíl od vraždy to dokonce je i naprosto legální. Ale jsou takoví z nás, kteří si myslí, že někoho vymítat je ještě horší než ho zabít a že by se k exorcismu mělo přistupovat jen v případech extrémního ohrožení,“ pronesl chladně.
„Jsem zavřená v domě a nemůžu ven. Připadám si dost ohrožená,“ založila si Sophie ruce na prsou.
Dunne se pohrdavě ušklíbl. „A váš první instinkt je zaútočit tou nejbrutálnější zbraní ve vašem arzenálu. Kdyby to byl živý únosce, zabila byste jeho tělo. Když provedete vymítací rituál, vymažete ho z existence. Nikdo neví, co se s duší děje po smrti, ale panuje úzus, že pokud ducha zapudíte z materiálního světa násilím, tak ho tím zbavíte naděje na jakýkoliv posmrtný život, který by mohl být. A i kdyby nebyl, tak stráví svoje poslední chvilky v agónii. Někdy je to nutné, ale vždy je to kruté. Takže,“ odvrátil se od Sophie, „než na dům shodíme atomovou bombu, máme nějaké lepší nápady?“
Nikdo ani nedutal.
Abigail v hlavě pálila její původní myšlenka, ale z představy, že se ni upře Dunnova pozornost, se div nerozklepala. Odjakživa nesnášela ten moment, kdy něco řekla a všichni se k ní otočili a dívali se na ni a ona měla vždycky pocit, že je malá a hloupá a plácne nějaký nesmysl… Jenže ticho se protahovalo a protahovalo a ani její spolužáci, ani Dunne se netvářili jako že by ho chtěli přerušit. Nakonec nepříjemný pocit z všeobecného mlčení přehlušil její strach.
„Musíme zjistit, co je ten duch zač a co chce,“ řekla nahlas.
„Řečeno obecně a dost nahrubo, ale máme první hodinu.“ Dunne se posadil na katedru. „Duše po smrti nezůstávají na zemi jen tak, protože by byly líné putovat do záhrobí. Pořád je něco váže, věci, co neřekly nebo neudělaly, dokud ještě mohly. Teď by to moc chtěly napravit, ale nemůžou. Proto úkolem nás vymítačů je pochopit, a pomoct duchovi dopsat poslední stránku jeho příběhu. Když se nám to podaří, duše odejde sama, tak, jak měla, a nalezne pokoj.
Vy jako amatéři ale nerozhodujete o tom, jestli provést exorcismus nebo ne. Vy potřebujete ducha přimět k tomu, aby vás pustil. Nejjednodušší pro vás je oslabit ho nebo rozptýlit. A ještě jednodušší je včas rozpoznat příznaky nadpřirozené aktivity a obloukem se jim vyhnout. Tak začneme s trochou teorie.“
Překlikl prezentaci a na plátně se objevil hustě popsaný slide.
„Ehm, pane Dunne?“ zvedla ruku žena ve středním věku, sedící v řadě pod Abigail. „Dozvíme se, jak to bylo s tím domkem a s tou písničkou?“
Dunne se pousmál.
„Strašila tam poslední majitelka, ta paní s demencí. Na stará kolena ze všeho nejradši sledovala staré pohádky – přehrávala nám znělku k jednomu pohádkovému seriálu. Ranila ji mrtvice v polovině dílu a prostě ho chtěla dokoukat. Podle času úmrtí a historie v internetovém prohlížeči jsme dohledali, co to bylo za díl, pustili jí ho a bylo po strašení.“
A tuhle zmatenou starou paní by Sophie chtěla zničit, napadlo Abigail a mimoděk se otřásla. Nikdo kolem ní ale zřejmě nemyslel na to samé, všichni zírali na Dunna jako by čekali, že zakřičí Apríl.
„Co se na mě tak díváte? Zapište si to první poučku – nikdy nevíte, jaká maličkost dokáže někoho zdržet. Když vám to půjde dobře, na závěr kurzu vám povím historku se zelenými pastelkami.“