11. Hodnej kluk

„Robe! Roberte!“
Bouchání na dveře.
„Roberte, já vím, že tam jsi!“
Spáč se s trhnutím probudil, ale jen něco nesrozumitelně zamručel a otočil se na stranu. Jeho ruka nahmátla teplé ženské tělo. Přitáhl si onen výhřevný objekt blíž k sobě a líbnul ho na rameno.
„Robe! Máš nejvyšší čas vstávat!“
„To už je ráno?“ ozval se rozespalý dívčí hlas... z jeho druhé strany.
„Ššššš,“ projevil se volaný, zavrtěl se, a přitáhl si k sobě i druhou dívku.
Teď ho hřály z obou stran.
„Roberte!“
Dveře už se pod ranami doslova prohýbaly.
Nebylo divu, byly to docela levné dveře. Jejich klika se na takové otřesy tvářila nespokojeně a vysouvala se ze svého trnu víc a víc s každým úderem.
„No jo, porád!“ konečně odpověděl. „Ještě pět minut!“
„Kdepak pět minut, vstávat, a fofrem!“
„Za chvilku jsem dole!“
„Ty tam... máš ženskou?“
Robert se zkoumavým zrakem rozhlédl po pokoji. Jedna dívka po jeho levé straně, jedna po jeho pravé straně, nespí nějaké na zemi? Ne, to jsou jen šaty.
Každopádně tu měl dvě ženské.
„Ženskou tu nemám!“
Technicky vzato odpověděl po pravdě.
„Pět minut!“
Skřípání schodů prozradilo odchod nejapné narušitelky jeho sladkého spánku.
„Tak co, děvčata? Máme pět minut.“
„Simtě nééé,“ reagovala ta vlevo. Ta vpravo si jen přitáhla polštář přes hlavu.
„Tak ne, no,“ odvětil klidně. „Tak třeba potom. Nebo jindy.“
Z postele mu odpovídalo jen slabé oddechování.
Ty se mají. Je nikdo nevolal.
Roztrpčen takovou nespravedlností zabouchl dveře od skříně. Tenhle impulz klika už nevydržela a poslušna gravitace zamířila k zemi.
Klink.
„Pardon,“ omluvil se Robert potichu, ale jeho spolunocležnice něco takhle nevýznamného nemohlo vzbudit.
Schody skřípaly jako by se snad pod ním měly propadnout. Usednul na kuchyňskou židli a rozespale zamžoural na hodiny.
„Půl šestý? Ženská, ty jsi mě vzbudila v půl šestý?“
„Jasně, že jsem tě vzbudila v půl šestý, ty mameluku. Protože máš v půl devátý soud, to jsi zapomněl?“
„Soud? Jo, ten!“ rozsvítilo se Robertovi v hlavě. „To bych zapomněl. Díky, ségra.“
„Včera to prej venku bylo nějaký divoký.“
„Jo?“
„Jo, ale to bys musel taky někdy vylízt ven! Pořád si zašitej v tom svým pokoji, símtě, co je tohle za život? Takovej hezkej víkend byl...“
„Jak, jako divoký. Neříkej mi, že poliši někoho naháněli. Tady.“
„Ale né, ale prej se něco děje někde na jihu... nebo na východě?“
„Ve Stirlingu?“ rozzářil se Robert. Pokud se něco ošklivého dělo ve Stirlingu, třeba by nemusel k soudu a mohl by se vrátit do postele.
„Ani na to nemysli.“
Jeho sestra ho znala přece jen celý život.
Proto před něj šoupla talíř s opečenou topinkou silně pomazanou marmeládou a velký hrnek čaje s mlékem.
„Jez. Musíš chytit autobus.“
„Ď, seš zlatá.“

Ráno bylo po zimě ještě trochu mrazivé, ale během hodinky se dostatečně oteplí. Robert seděl na zastávce a snažil se nechoulit do své koženkové bundy.
Taky se snažil přemýšlet.
Měl totiž problém. A nebyl to ten soud ve Stirlingu.
Jednoduché ublížení na zdraví, to bude maximálně pár měsíců, spíš jen podmínka, nebo ještě spíš nějaké ty veřejně prospěšné práce. Ten druhý si jasně začal.
Dobře, nezačal si s ním. Takové typy si nikdy nezačnou s ním. Ale muselo mu být něco jasně vysvětleno.
Třeba ten fakt, že holky se nemlátěj.
Ano, Robert byl dostatečně znalý věci, aby se do běžných partnerských hádek nevměšoval. Znáte to. On jí nadává nebo jí dá facku, vy něco řeknete a vystartujou po vás oba. Kdepak, protřelý mazák, jakým Robert je, se drží stranou, pozoruje, a když všechno skončí, má k situaci vtipné poznámky.
Ale praštit holku holí a pak ji ještě na zemi kopat, to už není běžná partnerská hádka. Takže to dotyčnému musel vysvětlit.
Jo, možná mu něco zlomil, ale co. To přece nemohlo nikomu vadit.
Takovéhle věci ať si dělaj v Londýně. Nebo i v Glasgow. Ale v Dunblane, tom mrňavým městečku hnedka v sousedství? Sem tyhle móresy tahat nebudou, někdo by jim to měl vysvětlit, a ten někdo byl on.
Jenomže soud je, samozřejmě, ve Stirlingu.
A ve Stirlingu je i problém.
„Ještě jednou se v mým městě vobjevíš,“ řekl problém, „a zpřerážím ti hnáty!“
Robert to nechápal. Pár prášků ze zásilky si přece nechává každej. A to nebylo tak, že by je prodával. Občas je prostě rozdal.
Hezkejm holkám... nebo klukům...
Prostě a jednoduše rozdal. Kapsy si nenamastil.
Jo to možná... to možná že si nemusel začínat s tou jeho sestřenicí. A s jeho druhou sestřenicí.
Nebo s jeho bratrem.
Dobře, Stirling má teda zakázaný (zlomený malíček, který podpořil problémovy výhružky už srostl, ale pamatoval si ho dobře) a zároveň do Stirlingu musí na soud.
To je to, di-le-ma.
Není divu, že doufal, že se ve Stirlingu něco děje. Kdyby tak jeho problém měl problém...

Autobus měl jet po půl sedmé, ale na zastávce pořád čekal sám. Což bylo divné.
Ne, že by v posledních pár letech takhle brzy cestoval tímhle spojem. Ale někteří lidé asi ano; copak ve Stirlingu nejsou ty, fabriky? Copak dneska každý jezdí autem?
V místě mnoho zaměstnání není; všichni dojíždí.
Callander býval turistickým městečkem. Býval, je to pravé slovo. Co zrušili železnici je s pobytovým turismem utrum a auta tu jen projíždějí z jihu na Vysočinu a z Vysočiny na jih. Občas se tu někdo zastaví, přenocuje, ale že by tu bylo plno turistů a peněz, to už dávno není pravda.
Takže všichni jezdí do práce jinam.
Pokud tu zůstali.
Nebo pokud pracují. Robert pracovával; prodával veselé prášky na diskotékách, i když kvůli tomu taky dojížděl. Teď je ale nezaměstnaný, a když byl obhlédnout situaci se zaměstnáním v Dunblane...
Víme jak to dopadlo.

Jak dlouho tady asi bude ještě čekat?
Zkontroloval hodinky na mobilu. Ukazovaly 6:35, což by neměly, protože autobus měl jet už v 6:33.
A pořád byl na zastávce sám.
Paranoidně se vydal zkontrolovat jízdní řád, ale od té doby, co ho změnili z papírového na elektronický ukazatel, se v něm nějak nemohl vyznat.
U papírového měl aspoň naučené, kde visí zrovna ten jízdní řád, co ho zajímal.
Na elektronickém displeji se střídaly informace naprosto zmateně a nešly mu přečíst.
No, autobus začíná o dvě stanice dřív. Nemá, kde se dostat do problémů. Ze zastávky je vidět silnice dost daleko na obě strany, naprosto nudně rovná, a jen sem tam nějaké auto.
Na pondělí docela mrtvo.
Když autobus nepojede, bude mít omluvenku, že nedorazil?
6:40
Začal nervózně přecházet sem a tam. Aby tak byla nějaká podělaná výluka! Jo, určitě, je nějaká podělaná výluka a vyvěsili to jen na ty internety a ty von nemá! Jenže to neukecá, dneska všichni mají internety.
Říkají, že když se nedostavíte k soudu, dostanete tu nejvyšší výměru. Nemohl to potvrdit ani vyvrátit, u soudu byl zatím dvakrát, ale seděl jenom jednou. Nechtěl sedět teď, v Stirlingu, v problémově dosahu.
6:48
„No ty voléééé!“ prohlásil nahlas, vystoupil z budky stanice do mírného deště a zvedl palec.
Snad mi někdo zastaví.
6:55
Rozezněly se sirény.
Ulevilo se mu. Teď bude muset asi řešit jiné věci.
Bože, dej, ať je třeba válka, nebo tak něco.