15 Dvorana

Kamenná dlažba pod tlapkami ho rázem zklidnila. Na hlavním nádvoří už si musí dávat pozor. Kdyby ho někdo načapal, určitě si nenechá namluvit, že ho touhle dobou do školy žene touha po studiu.
Širokou vstupní bránu našel pevně zavřenou. Vrátil se do lidské podoby a pověsil se plnou vahou na kliku, ovšem bez výsledku. Od půlnoci do rozednění směl projít, jen kdo měl klíč.
Bořek zauvažoval, jestli neexistuje jiný vchod, ale vzápětí se uhodil do čela a vyhrabal rozvírník.
„Tak se předveď,“ zašeptal napjatě. Přitiskl svinutá stébla k zámku a spíš vydechl, než pronesl zaklínadlo.
Mechanismus se otočil hladce bez jediného skřípnutí, dřevěné křídlo se neslyšně otevřelo.
Chlapec si zacpal oběma rukama pusu, aby sám sobě zabránil ve vítězném jásotu, opatrně nakoukl a vzápětí vklouzl do spoře osvětlené vstupní prostory.
Byl to zvláštní pocit stát docela sám v jindy tak rušné hale.
Bořek se zaposlouchal.
Nezaznamenal žádné kroky ani podezřelý šramot, zachytil však jakýsi tichounký zvuk, proměnlivý, tajemný a nesmírně podmanivý. Připomínal ozvěnu moře v nitru lastury.
To je hlas magie, pomyslel si Bořek uchváceně.
Teprve teď začal přemýšlet kam se vydat. Spirálovou chodbu okamžitě zavrhl. Tam už byl a… zkrátka někam jinam.
Jsou tu pečlivě zabezpečené depozitáře plné magických artefaktů, záhadné prostory žijící vlastním životem, časové labyrinty, strašidelné kabinety profesorů, galerie s pohyblivými obrazy, alchymistické dílny plné zázračných přípravků, komnata pravdy a lži… možností se nabízelo tolik, že si nemohl vybrat.
V Budči prý nikdy nic úplně nezmizelo. Budova se samozřejmě během staletí proměňovala, procházela úpravami a přestavbami, ale nic se nezbouralo. Jedna vrstva postupně překrývala druhou a všechny tu pořád někde jsou, zakleté a ukryté, ale za určitých okolností přístupné.
A Bořek najednou věděl, co touží spatřit. Albisovo ohniště. Nejstarší a nejhlubší základy, z nichž dnešní škola vyrostla. Dotknout se půl druhého tisíce let starého kamenného kruhu a zkusit s ním promluvit.