15 Podivný pátek

Dveře na ošetřovnu se ani netrhnou, to se vážně nedá říci.
Jsem za to rád, ale občas by se...
Co?
Dveře se otvírají a krokem, ze kterého by šlo vyčíst nervozitu, vchází žena, jejíž jméno by doktor bez nápovědy konzole z paměti nevydoloval.
"Vy jste Marlixa Dahhon, co pro vás můžu udělat," nahazuje profesionální úsměv.
"Doktore, jak to mám říci, je to taková trapná věc..."
"Nestyďte se, jsem tu od toho abych vám pomohl - pochopitelně pokud se jedná o otázku zdravotní," zavtipkuje, ale nezdá se, že by to pomáhalo.
"No, tak já to vezmu snad raději od začátku.
Šla jsem ze služby chodbou na dvanácté palubě.
Je tak trochu do oblouku.
A jak tak jdu, najednou před sebou uvidím stát Scariddana, víte, toho z těch filmů..."
"Myslíte jako tu postavu?"
"Ano, toho. Jestli si vzpomínáte na ty filmy, tak víte jak děsivě působí.
Byla to automatická reakce, prostě jsem vykřikla a otočila se na útěk.
Stydím se za to, ale v tu chvíli mě to hrozně vyděsilo..., prostě jsem zpanikařila.
Během chvíle jsem se vzpamatovala, a vrátila se tam."
"Leknutí je přirozená reakce."
"To není vše, nechte mě to doříct! Pane, promiňte!"
"Tak tedy pokračujte."
"Vrátila jsem se na to místo a tam nikdo nebyl. Ani nikde v okolí.
Napadlo mě, jestli si ze mě někdo z posádky nevystřelil, jako nějaký trik, maska. Cokoli.
Jsem bezpečák, tak jsem zkontrolovala záznamy z té chodby.
No, a nikdo tam nebyl.
Vůbec.
Žádná vizuální stopa, ani zvuky, kromě mých. Ani žádné stopy magie.
Jenže ten vjem, byl nesmírně živý!
Ten děsivý vzhled, kroky, šustění pláště, i ten odér - jestli víte, jak se u Scariddana vždycky říká, že je cítit pečenými jablky a skořicí..."
"Ano, vzpomínám si. Scariddan je padouch, má vzbuzovat strach, nevím tedy na co myslel ten, kdo mu dal ten odér.
Musím se vás zeptat, nevzala jste si nějaký halucinogen, anebo nekonzumovala něco neznámého složení?"
"Ne, to já nikdy! Ani mimo službu nebo na dovolené. A poslední den jsem jedla jenom v jídelně, a láhev s vodou mám neustále při sobě."
To už ale kolem Marlixy šmejdí doktorova ruka s medscannerem.
"Ani podle scannu v sobě nic nemáte, ale pro jistotu provedu i rozbor krve. Míváte někdy nějakou formu halucinací?"
"Zatím se mi nic takového nestalo."
"Koukám, na vaše záznamy, psychomapping před čtyřmi měsíci neukazuje žádný náznak duševní choroby, ani v anamnéze nic není."
"Nechci, aby si někdo myslel, že je se mnou něco špatně. Zrovna minulé volno jsem koukala na film, kde se Scariddan vyskytuje, jak se to jmenovalo ... on to vlastně není moc dobrý film, usnula jsem u toho."
"Není třeba se obávat.
Jste stále služby schopna.
Provedu ještě ten rozbor a kdyby v něm něco bylo, zavolám si vás.
Zatím si odpočiňte.
Kdyby se podobný incident v blízké době opakoval, teprve tehdy se tím budu více zabývat."
"Děkuji, doktore, pane," pomalu couvá, otáčí se a mizí z ošetřovny.

Dva pacienti za směnu.
Vlastně nic.
Kdybych tu nebyl, klidně by se zvládli oskenovat sami.
Interpretovat to nic by zvládnul i jednoduchej program.
Kdo by to byl řekl, že služba na nejtajnější lodi bude taková zašívárna!
Kolem přístroje, co syntetizujou skoro cokoli a stovky zábavných sloučenin na výběr.
Co si tak dát dneska?
Ze šuplíku na desku stolu se přesouvá samozavírací krabička s obsahem různobarevných ampulek.
Dávkovač tentokráte políbí tu průhledně modrou.
Beep, sik!
V žilách stoupá tlak.
Krvinky a divně zřetězené molekuly si v mozku dělají mejdan...

***

Lodní můstek.
Místo, kde se sbíhají nervové dráhy lodi. Centrum, ze kterého vycházejí všechna důležitá rozhodnutí.
Kotarno stojí na místě. Kolem nikde nic. Vše vypnuté, akorát vědecká sekce má napilno.
Kapitán Hazzagar sedí a prohlíží záznamy, potom vstává a prochází kolem námořníků na svých postech.
Nikdo nemluví.
Není o čem.
Hovory nesouvisející s výkonem služby jsou zakázané.
V pozadí tiše hraje energická, ale nerušivá instrumentální hudba.
Na stěnách se střídají výjevy -  výhled na vzdálené slunce, hvězdné pozadí, výhled na blízký Iwarthus, vnější pohled na Kotarno, záběr na hangár, orbitální pohled na Odrii, a další a další...
Cosi náhle upoutá kapitánovu pozornost.
Něco není v pořádku.
Jako kocour za myší našlapuje směrem k taktickému stanovišti, až stojí těsně za sedícím seržantem.
Napětí na můstku exponenciálně vzrůstá.
Kapitán zamává dlaní pravé ruky před seržantovým obličejem.
Nic.
Dvakrát luskne prsty.
Nic.
"POZOOORR!!!!"
Seržant sebou škubne jak po zásahu bičem, co nejrychleji se snaží vyskočit z křesla.
"Kde si myslíte, že jste, seržante Warlighso! Na výletní lodi snad?! Jakou omluvu máte pro svoje konání?"
"Naprosto žádnou, pane!" stojí v pozoru, zrychleně dýchá a silně se potí seržant. Raději by čelil ďáblu než rozzuřenému kapitánu.
"Tak to je vaše jediné štěstí! Evidentně se vám nedostává odpočinku, takže vám jej zařídím!"
Kapitánova hlava se otočí jako laserová věž, dvě hlavně upřené před sebe: "Stráž, odveďte seržanta do vězení! Do záznamu, seržantu druhé třídy Kostimu Warlighsovi byl udělen trest tři dny vězení, za usnutí ve službě."
Pár kroků k velícímu křeslu.
Usedá.
Znovu vstane.
Zvedne malou, zlatou šestistěnnou kostku, která se nějak dostala na sedátko.
Usedá a přitom ji žmoulá v ruce.
Takový vztek už jsem dlouho necítil.
Zatracená práce, budu s tím muset něco dělat.
Vždyť při téhle nudě za chvíli usnu já sám...

***

Konečně můžu dělat to důležité.
Tohle je moje chvíle, a já už si jí nenechám vzít.
Cílevědomost a léta bádání se mi každý den stonásobně zúročí.
A všichni, kdo o mě trousili posměšné poznámky a házeli mi klacky pod nohy skončí v zapomnění. Nezbude pro ně ani poznámka pod čarou.
V laboratoři je napilno.
Jedni monitorují údaje, jiní sjíždějí simulace, ostatní staví jakýsi přístroj.
Arania Immoni nad nimi dohlíží na veškerou činnost.
V tomto svém vesmíru - momentálně důležitější než kapitán.
"Pane Galdemoen, dojděte prosím do jídelny a vezměte mi tam něco. A raději, rovnou vezměte pro všechny, ať můžeme zkrátit pauzu. Dbejte na vyváženost stravy, ať mají všichni mozek v maximálním nasazení."
"Jistěže," opatrně vstává od konzole oslovený, "snad v jídelně zrovna nebude tak plno."
"Buďte maximálně asertivní, každá minuta se počítá."
Galdemoen je z týmu nejslabší, i ten nejmenší kousek efektivity se hodí využít.
Však si zvykne.
Hlavně že už nikdo neotravuje s tou otravnou anomálií.
Hned jak se ty údaje objevily, mohlo mi být jasné, že to bude jen pro zlost.
Lidi se nedokážou soustředit na to důležité, a nerozptylovat se podružnostmi kolem.
Myslela jsem, že to pochopí alespoň většina vědecké sekce a z našich hostů - no to je největší zklamání, zrovna ti u kterých bych čekala vědecké kvality, tak se nechají zlákat k lacinému dobrodružství!
Mawler si dokonce jen tak odletí.
To je nakonec jen jeho škoda.
Skutečný průlom čeká zde a až jednou budu dávat rozhovory, kdo byl u toho...
No, nebudu předbíhat. Zatím tu mám jen předběžné výsledky a slibný potenciál.
Nejraději bych pracovala bez přestávky, ale zatracené předpisy...
A je fakt, že se musím připravit na odpor a mít vše nevyvratitelně podložené.
Teď už mě nesmí rušit nějaké směšné bitvy anebo vnitrolodní malichernosti.
Během kratičké pauzy na jídlo přibyl v paměti hlavní vědecké důstojnice soubor s kresbou Balambrase Mawlera s ohromným penisem a malinkou hlavou...

***

"Dnešní obřad se povedl."
"Tento pocit sdílím. A zejména mám radost, jak nám účast stoupá."
"Zdá se, že toto prostředí nakonec přeci jen probouzí v posádce touhu po duchovnu."
"Anebo je to vaším - promiň tvým, vedením. Dokážeš zaujmout i inspirovat."
"Je vážně tak těžké, oslovovat mě normálně?"
"Snad si na to časem zvyknu. Máš vyšší hodnost - vím, zde nejsme jako důstojníci, ale i jako pentagramisté - mám sice vyšší stupeň zasvěcení o dva stupně, ale ty jsi v Bratrstvu, zatímco já jen běžný zasvěcenec."
"Potřebuji někoho, s kým se mohu cítit na stejné úrovni. Skoro stejné - jako kapitán a první důstojník. Je jasné kdo má velení, ale když spolu mluví mimo službu, je vidět, že spolu jednají bez nějaké bariéry."
"Vynasnažím se, ale momentálně musím pospíšit do služby," roucho s pentagramem jde dolů ladným pohybem, odhalujíce praporčickou uniformu. Zkušené pohyby jej rovnají do ukázkového obdélníku, který ukládá do připravené tašky.
"Tak to se nezdržuj, sama poklidím kapli, a rovnou to tu připravím na zítřejší rituál," za Komozzo Daarhuttou se zavírají dveře s naprogramovaným zvukem vrzání dřeva, Rhydda Ldachcord se ocitá o samotě.
Přemisťuje židle, věší fangle, mění svíčky.
Potom usedá před nevelký oltář a rozjímá.
Kontaktní praktiky nemáme povolené. Ani obětování anebo invokace. Poslední dobou ale cítím, že ke mne mocnosti promlouvají.
Ne ve slovech, na vyšší úrovni. Jak se o tom píše v textech.
Měla jsem za to, že něčeho takového dokáže dosáhnout jedině velmistr, anebo možná strážce tradic, ale pokud pentagram chce, jistě dokáže promlouvat ke komukoli, koho si zvolí.
Jistě, takové případy se stávají.
Dříve jsem myslela, že se to dělo jen v dřívějších dobách, ale není to tak dávno, co se prokázalo, že i dnes - a více než jindy.
Žijící nesvatí chodí mezi námi.
Tato loď je bezesporu důležitá pro flotilu, ale možná, že nejen pro ni.
To by pak dávalo smysl.
Pokud by mocnosti chtěly promluvit k někomu na lodi, tak nejspíše ke mně.
Na lodi se děje něco nekalého.
I sama to cítím, ale teď už nemůže být pochyb.
Možná je to tím, co zkoumáme, ale spíš za tím jsou ti cizáci.
Pohybují se po lodi, jakoby nic, ale kdo ví co ve skutečnosti chystají?
První důstojnice prý některé z nich navštěvuje tajně v jejich kajutách.
Daarhutta na vlastní oči viděl toho Mawlera před odletem něco dojednávat o samotě s šéfinženýrem.
I o kapitánovi už jsem vyslechla několik podivných zpráv.
Myslím, že jsme v nebezpečí.
Já mám ale jedinečnou příležitost připravit se.
Tu nesmím promeškat.
Ti, co se nezajímají o věci nad námi, si takových věcí snadno nevšimnou.
Nevěřili by mi, teď ještě ne.
Ani věřící nebude snadné přesvědčit.
Vše budu muset dávkovat po zprvu malých dávkách...

***

Mělký spánek naruší tiché syknutí dveří a jasné světlo z chodby.
Jen na krátko, jako když o pavučinu zavadí padající list, který bez povšimnutí sklouzne k zemi.
Lehké, sotva slyšitelné kroky.
Převalení se na bok.
Touha navrátit se k přerušenému snu.
Náhlý stisk na rameni a trhnutí tělem!
Údiv, úlek, panika!
Lehká deka stržena.
Zavalení břemenem.
Znehybněné ruce.
Výkřik se dere z hrdla, jakási látka z druhé strany ucpává hrdlo.
Temný obrys nad sebou, spíše tušený než viděný.
Cukání se, snaha shodit to, vyprostit se!
Tlak nepolevuje. Dech bez zápachu je cítit na tváři.
Síla tlačí nohy od sebe.
Dotyk jak hejno pavouků šátrá po těle.
Kdo? Proč? Jak?
Úporná snaha ukončit to.
Výsledek - jen bezmocné škubání.
Bolestivé proniknutí.
Bezohledné, nezvané.
Znovu a znovu.
Vysvobozená ruka se vzpouzí.
Tlačí, bije, škrábe. Marně.
Neznámý útočník nekomunikuje, jenom bere.
Ruka hledá předměty v okolí.
Nešikovná, nenahmatá, jenom shodí mimo dosah.
Bolest hrubě mačkaného ňadra.
Ruka nalézá ovládání lůžka.
Teplota - ne.
Tvrdost - ne.
Vypnutí!
Náraz ucítí nejprve záda, potom temeno hlavy.
Chvíle zatmění.

Procitnutí do samoty.
Lodník Timmia Darrak Zahha osvobozuje ústa.
"Světlo!"
Po ujištění, že je v kajutě sama, popadá ze země deku a zamotá se do ní.
"Bezpečnost, pomoc, napadení!"
Do minuty jsou v kajutě dva ozbrojení členové lodní bezpečnosti, za nedlouho přibíhá i komandér Essaga.
Napadení člena posádky, to se stává zřídka.
Sexuální napadení na lodi je však opravdová mimořádnost.
Nejen proto, že je to špatné, ale zejména proto, že pachatel bývá prakticky okamžitě dopaden a nekompromisně potrestán.
Rozbíhá se vyšetřování.
Podle záznamů však do kajuty celou dobu, kdy se čin měl stát, nikdo nevstoupil.
Nebyla zaznamenána ani žádná magická aktivita.
Prověření neporušenosti záznamů chvíli potrvá.
Vyšetření na ošetřovně.
Doktor se snaží být co nejšetrnější, i tak jde o velmi nepříjemný úkon.
Na těle jsou patrné zhmožděniny.
Jsou nalezena drobná poranění konsistentní se sexuálním útokem.
Nikde na těla však není žádná cizí DNA...

***

V jídelně sedí Xaatych v červeno-bílo-černém cvičebním úboru, nohy na stole, před sebou tucet velkých ovocných šejků, z nich dvě třetiny vypité, jeden v ruce a mocně saje, až se brčko ucpává.
Členové posádky si jdou po svém a nevěnují mu nadměrnou pozornost.
Ne tak Percalimme, která prakticky zamíří přímo k jeho stolu.
"Měla by sis vzít něco k jídlu, takhle to vypadá, že sem jdeš jenom kvůli mě."
"Jídlo a pití, vážně to musím zkusit, nikdy není pozdě oživit staré chutě."
"Různé staré věci se dají oživit, Xuržani jsou v tom prý dobří, ale funguje to prý jen když alespoň něco zbylo," následuje skoro minuta hlasitého srkání.
"Už vím, co se změnilo! Tvůj přízvuk je pryč!"
"Každý den se naučím něco nového, říkají o mě leccos, ale ne, že jsem nepoučitelný," zazubí se a hrábne po dalším nápoji.
"To je obecně přijímáno jako dobrá vlastnost, i když, vždy záleží na úhlu pohledu."
"To je velmi subjektivistický pohled. Možná mám raději heroismus, i když plasticismus má své výhody ve vztahu k realismu."
"Loď se mění. Posádka začíná být neklidná."
"Co odletěl Mawler, je to zřetelnější. Možná věděl více než my dva, a využil příležitost."
"A nebo si jen našel, co ho baví. Profesorka si prý dobře rozumí s nejvyššími důstojníky. Generál Aarshamshah je zas nad míru populární u části posádky."
"To bude ta pověstná vojácká pospolitost. V jednu chvíli by se zastřelili, ale když je zrovna mír... A pak jsou tu ti, co pokukují po tobě."
"Inu, blouznivci, ale nemám jim to za zlé. Přeci kvůli tomu nebudu chodit po lodi s tváří nějaké odpudivé stařeny."
"Zajímavé, že to funguje obzvlášť na muže. Fíha, tahle jahodo jablečná verze je vážně dobrá," odkládá další dopitý kelímek a bere další.
"Ale obraťme list, jsme na místě, kde se provádí průlomový vědecký výzkum, no není to fascinující?"
"Doslova mě to osvobozuje. I když těm teoriím rozumím dosti laicky, obohacují mne. Možná se i nechám strhnout k nějakému experimentu. Základem dobré vědy je přeci pokus."
"Ano, ale musí být dobře připravený, jinak můžou být výsledky nepředvídatelné, dokonce i katastrofické," sáhne po jednom ze zbylých dvou plných pohárů a usrkne, "tohle vážně není špatné."

***

Profesorka Miradax-Shardante málokdy vychází ze své kajuty.
Když ano, obvykle levituje v takové výšce, aby viděla ostatním do očí zpříma.
Tímto způsobem vstupuje do momentálně téměř prázdné společenské místnosti, kam posádka ve volném čase chodí hrát párty hry.
Jediný přítomný, generál Aarshamshah zde momentálně skládá abstraktní trojrozměrný holohlavolam.
Působí jako někdo zapomenutý na oslavě, ze které všichni odešli.
Profesorka usedá do křesla naproti přes stůl.
"Očekával jsem vás."
"Tušila jsem, že zde budete."
"Vědecká sekce postupuje zdárně kupředu. Čím blíže se dostávají k výsledkům, tím v horším stavu je posádka jako celek. Je mezitím souvislost?"
"Zřejmě ano. Mohl jste letět místo Mawlera."
"Mohl, ale neudělal jsem to. Vy obvykle děláte maximum, co je ve vaší moci?"
"Někdy ale přijdou chvíle, kdy je potřeba vydat ze sebe vše."
"Možná ano, možná ne. Jedna věc je mít anebo nemít informace, jiná jak s (ne)vědomostí naložit."
"Když někdo ví, že oheň pálí, strčí do něj ruku?"
"Když musí, je to jen otázka vůle. Logika diktuje, udělat to co nejrychleji."
"Je vám jasné, že si do poslední chvíle nebudete moci být jistý?"
"A vy, máte strach skočit do neznáma, vyhraje pak strach, anebo neznámo?"
"To je nějaká hra, ta věc před vámi?" pronesla zcela změněným tónem.
"Rébus, který vymyslel nějaký Daevonec, objevilo se to na MEZu čtrnáct dní před odletem."
"A to vás baví?"
"Dá se to tak říci, rozhodně více, než zjišťovat, kdo je ten Scariddan, co se údajně zjevuje členům posádky."
"Jo, problém se zámky je ten, že jejich existence podněcuje k otevření dveří."