16. kapitola - Štvanice

Pokud jsem chtěl doufat, že Psí, zaseknutou na noze malého člověka, ještě někdy uvidím, nezbylo mi než držet směr. Všechny moje instinkty se bouřily proti pohybu v otevřeném prostoru a hnaly mě ke stěnám, ale potlačil jsem je. Šlo přece o Psí!
Proplétal jsem se mezi trčícími barevnými vlákny, kterými byla podlaha pokrytá a snažil se jich příliš nedotýkat. Drobné nitky, které z nich vytrhávaly moje nohy, mě zpomalovaly ještě víc než opatrnost, se kterou jsem strnul pokaždé, když se přiblížil některý z malých lidí.
Zdálo se, že čím hlouběji do jejich území pronikám, tím je jich víc. Jejich nohy mě několikrát minuly jen zázrakem. A pak se jeden z nich pustil přímo za mnou. Rozběhl jsem se. Musel jsem mu zmizet!
Neměl jsem se po něm ohlížet.
Jinak bych si té děsivě zbarvené hory všiml.
Nenarazil bych do ní.
Neuslyšel ohlušující: “Ha! Ha! Ha!”