17. Na dosah

Otevřel oči.
Nebylo to poprvé, ale jemu to jako poprvé připadalo.
Byla tma.
Cítil mírné nepohodlí a vlhkost pod sebou. Ruka ho brněla a nemohl se pořádně pohnout. Leželo na něm něco těžkého.
Nemohl se pořádně pohnout. Nemohl se...
Zuřivost, rudá až do černa. Ven, ven, nedrž, pust, ven, vztek, zabít.
Zmítal se, dokud mu nedošly síly.
To trvalo dost dlouho.
Tma.
Otevřel oči.
Nebylo to poprvé, ale jemu to jako poprvé připadalo.
Někde blízko/daleko plála oslnivě jasná záře. Natáhl k ní ruku, tu brnící.
Byla blízko/daleko.
Natáhl k ní ruku, tu nebrnící.
Nebrnící ruka byla mnohem jiná než brnící. Byla větší, v jasné záři viděl, že je na konci rozpětěná.
Brnící ruka neměla konec.
Zajímavé.
Pokusil se posunout k té záři, ale něco ho drželo. Pomalu, opatrně, nešlo to.
A zase vztek, zuřivost, rudá do černa.
Nebylo nic, co by mohl zabít, tak kolem sebe mlátil rukama. Narážely do věcí kolem a věci duněly.
Po dlouhé době mu došly síly a přišla tma.
Otevřel oči.
Nebylo to poprvé, ale jemu to jako poprvé připadalo.
Ve slabém světle dokázal postřehnout, že nad ním jsou zprohýbané plechy. Kolem něj byly zprohýbané plechy. I pod ním byly zprohýbané plechy. V ústech měl sucho a těžko se mu dýchalo.
Část plechů ho přidržovala k zemi, bylo to nepohodlné. Zkusil se natáhnout směrem ke světlu, zahýbat nohama, jednou, po druhé.
Pomalu se vysouval ze svého vězení.
Ve velkém plechu před ním byla dlouhá trhlina s ostrými okraji. Odtud šlo to světlo.
Lákalo ho.
Po chvíli plazení dosáhl okrajů trhliny.
Za ní bylo venku.
Chytil se ho a pořádně se přitáhl.
Trhlina letěla nahoru, Venku bylo dolů.
Ležel na zemi, nad ním se tyčil potrhaný kovový předmět a on v těle cítil ostrou nepohodlnost.
Zavřel oči.
Zafoukal vítr a stébla trávy, která unikla požáru leteckého benzínu, se v něm zazmítala. Jedno se dotklo tváře vyčerpaného muže.
Rozběsnil se a začal kolem sebe tlouct s chutí zabít.
Ale nebylo co.
Už ne.
Otevřel oči a zamžoural nad sebe. Potrhaná změť kovových plechů, která bývala letadlem, mu pohled oplácela. Slunce se od ní odráželo, až oči bolely.
Už zase bylo ráno.
Třeštila mu hlava bolestí, jedna ruka brněla, ale to už přestávalo (už taky začínala být rozpětěná a trochu se prodloužila).
Do pachu spáleniště zavoněla voda.
Začal se plazit směrem k vůni. Náhodou se mu podařilo pod sebe dostat koleno, pak druhé, opřít se o ruce...
Po čtyřech se dalo pohybovat mnohem jednodušeji než plazením.
Ruce se propadly, i nohy se propadly, do půdy, která najednou byla hnědá a mazlavá. Ale už vodu nejen cítil, on ji i viděl.
Doplazil se ke břehu a začal ji chlemtat.
Nebyla nejčistší, ale to nedokázal posoudit.
Když se vzbudil příště, byla noc a jeho trápil hryzavý pocit v žaludku.
Zavětřil.
Ve vzduchu zavál Pach.
Ještě jednou se napil a potom se vydal proti větru.
Po všech čtyřech se prodral mlázím. Za ním byla na zemi tvrdá stuha, po která se dalo lézt mnohem snáz, i když tlačila do kolen.
Změť kovových plechů, mnohem menší, než ta, co znal, byla blízko. Pach šel z ní.
Vábil.
Ve věci byla jiná věc, měkká a krásně páchnoucí a dala se trhat. Dala se žvýkat, dala se polykat. Hryzavý pocit v žaludku pomíjel.
Věci bylo dost.
Několik probuzení trávil cestami mezi břehem a věcí. Pitím a jezením. Už měl obě ruce stejné. To bylo dobře, asi. Nic nebrnělo.
Věc se zmenšovala. Nevadilo to, hryzavý pocit už ho netrápil tak často.
Nejlepší kousky na téhle straně snědl... dosáhne dál?
Chytil se za vršek plechů a přitáhl se.
Vzepřel pod sebe nohy a narovnal se.
Stál.
K chůzi už zbýval jediný krok.
A potom se rozeběhl.
Tělo si pamatovalo.
Najednou byl svět mnohem větší.
Páchnoucí věc už nebyla zajímavá.
Velké čtverhrané věci kolem tvrdé stuhy.
Ty třeba zajímavé budou.

Červené auto se proplétalo silnicí po břehu Loch Ness. Po obou stranách stála občas odstavená auta, ale nebylo jich mnoho. Většina navracevších turistů se rozjela shánět ubytování po okolí a místní se vrátili domů. Jen čas od času objevili auto, nešikovně parkující v silnici, protože tady nebyl odstavný pruh a místo příkopu jen sráz, a v něm zarputilé nebo vyjukané osazenstvo.
Jeli pomalu a bez větších obav, měli potvrzené, že až do Drumnadrochit je silnice sjízdná.
Parkoviště u zříceniny hradu Urquhart bylo plné a v prostoru před hradem se pestře tyčilo nemálo stanů. Zaznamenali to do mapy jako bod zájmu (nebylo tu odpovídající sociální zázemí, takže by tu mohly nastat problémy).
V předpokladu, že kvůli zablokované silnici bude v Drumnadrochitu problém s parkováním, zamířili k blízkému hřbitovu. Jeho malé parkoviště bylo poloprázdné, však byl také umístěn dál od hlavního tahu.
Nepodlehli pokušení zkrátit si cestu přes řeku (věděli, jak může vypadat místní terén) a místo toho se dali dlouhou oklikou přes vesnici.
Udělali dobře, že zaparkovali včas.
Obě strany silnice byly přecpané zaparkovanými auty, stejně jako parkoviště. Před veřejnými záchody se táhla fronta.
U místního bistra seděl za stolem s velkým hrncem, ze kterého se kouřilo, jeden z jeho provozovatelů a rozléval zájemcům polévku.
Vypadalo to, že brzy dojde.
Bylo to až moc živo. Ne, to nejlepší místo na kladení otázek.
Pokračovali dál, na křižovatce doprava a směrem na Inverness. Tady stálo aut u silnice víc, i když to rozhodně nebyla souvislá řada.
Někteří lidé asi nechtěli přijít o místo ve frontě.
Těžko říct ve frontě na co.
Kousek za vesnicí se u břehu jezera vynořila střecha.
Středisko vodních záchranářů.
Ti by o nich měli vědět.
Věděli.
Měli připravené vidle.
Andrew reflexivně vykryl bodnutí zemědělského nástroje, zatímco Timothy sáhl k pasu pro zbraň.
Nevystřelil.
Útočníkem byla mladá dívka, která nečekala žádný odpor. Vidle jí prakticky okamžitě vypadly z ruky a ona se začala přerývavě omlouvat.
„Vy jste normální... pardon, pardon, to jste měli říct, že jste normální, moc mě to mrzí. Já vám nechtěla ublížit, já jen nechtěla, aby mi ublížili oni...“
„Oni kdo?“
„Ti, co sem občas chodí... přiběhnou... paní Marii jeden pokousal a zavřeli jsme ji do salónku, ale nevypadá, že by se měnila v zombii... nosíme jí čaj a sendviče. Vždycky poděkuje a prosila o teplou vodu s mýdlem a ručník, tak by s přece zombie nechovala... ono v salónku je jinak všechno... ale jeden u zombie nemůže vědět, viďte? Ale oni jsou hrozně nebezpeční, paní Marie tamtoho vyřídila pohrabáčem a pak kapitán Ben řekl, že ho odveze na jezero a udělá mu pohřeb do vody a vyjel, ale už se nevrátil.
Teď jsem tu jen já a malý Jimmy, je mu třináct a správně by s lodí sám vyjíždět neměl, ale víte jak to je. Jenže já mu to stejně zakázala. No, víte, já se omlouvám, ale loďku si tu teď půjčit nemůžete a vůbec je to tu obtížné, ale v bistru ve vesnici dávají polévku a kdybyste neměli kde hlavu složit, tak návštěvnické centrum zařídilo takovou šikovnou noclehárnu...“
Když se jim konečně podařilo dostat ke slovu, zjistili i nějaké pro ně podstatné informace.
Útočníci se zde objevovali zřídka a přicházeli směrem od Inverness.
Zácpa způsobená havárií začínala někde až za druhým vyhlídkovým parkovištěm, z něj sem někteří lidé zamířili.
Ty, kteří byli zranění hned první den vezli do Inverness lodí. Ta zpátky nepřiplula a Ben řekl, že se po ní podívá.
„Myslíte si, že by mohli být v nebezpečí?“ ptala se dívka úzkostně. „Nedávno sem volala taková milá paní z Fort Williamu, z informačního centra, a prý nemáme vyjíždět na jezero vůbec ani chodit na sever... co se vlastně děje?“
Co se vlastně děje, to by taky rádi věděli.
Do západu ještě zbývalo pár hodin, ale navazovat kontakt s nepřítelem chvíli před setměním by byla hloupost. Proto uzavřeli oboustranně výhodnou dohodu - oni tu pomůžou mladé Molly ohlídat budovu a za to se můžou vyspat na rozkládacím gauči a dostanou hráškovou polévku.
A ta stála za to.