19. Zimoviště

Lycva se v ollienském táboře zdržela jen tak dlouho, aby se ujistila, že všichni mohou chodit. Zajatců bylo asi patnáct dospělých, z poloviny mladí muži, a několik dětí. Nikdo z nich se nezdál vážně zraněný, a tak si Lycva vzala od těhotné ženy jejího uplakaného synka a vedla je pryč. Celá se chvěla a sotva se hošíkovy matky dokázala zeptat, co se stalo.
„On po nás chtěl zpívat…“ vykoktala žena.
„Jen tiše,“ objal ji kolem ramen mladík, kterého si Arzhel vybral, než ho Fanred přerušil. „Už je dobře. Já jsem Rain. Strávil tam byl nejdelší dobu, třiadvacet dní,“ řekl Lycvě. Pak jí vyprávěl o tom, jak je kněz držel v kleci a nutil je zpívat mu. Dokud dělali, co chtěl, tak jim neubližoval, ale když mu někdo odmítl, byl nemilosrdný.
„Chtěl přijít na to, jak fungují naše písně,“ konstatovala Lycva a přechytila si chlapce, který se sice pronesl, ale pořád byli rychlejší, než kdyby šel po svých. Jeskyně Zimoviště se blížily nesnesitelně pomalu a v zádech jako by cítila ollienské vojáky. „Jak to že vás vaše rodiny nehledaly?“
„Většina z nás,“ zahrnul Rain v gestu ostatní muže, „letos nechtěla chodit s rodinou. A ti ostatní… kdo by je hledal v ollienském táboře? A i kdyby někoho napadlo, že jsou tam, kdo by se pro ně odvážil přijít? Ukaž, dej mi ho,“ vzal si od ní dítě.
Nikdo se neloudal a nikdo nevypadal po pobytu v kleci nijak zvlášť zubožený, a brzy jim přišly naproti hlídky, ale i tak si Lycva pořádně vydechla až ve chvíli, kdy měla nad hlavou skálu.
Zimoviště netvořilo jen pár jeskyní, bylo to celé bludiště tunelů, kaňonů, a podzemních říček, tak obrovské, že dojít z jednoho konce na druhý trvalo půl dne. V létě tam zůstávali pouze Strážci ohniště a pár dalších, většinou mrzáci a starci, kteří nemohli chodit se svojí rodinou, a ti, kdo se o ně starali. Zachráněné skupiny se ujaly ochotné ruce, nabízející vodu, jídlo a kožešiny.
Lycva nicméně vytáhla z davu Raina a ten ještě doporučil postarší ohněpěvkyni jménem Deira. Všichni tři se pak vydali za Strážci ohniště.
Strážci byli asi nejblíž něčemu jako vláda nad Sliennou. Skupinu tvořili většinou starší členové kmene, jejichž úkol byl pamatovat si všechny písně a rozsuzovat spory, se kterými se nevypořádaly Pramáti, i když takových bylo málo. Pokud se někdo měl dozvědět o Arzhelových pokusech, byli to oni.
Když před ně Lycva předstupovala, chvěla se jí kolena. Vídala je každou zimu, ale většinou jen z dálky, když řídili slunovratové obřady. Až dodnes neměla důvod s nimi mluvit a teď, když přišla ta chvíle, se cítila jako malá holka, která rozbila matce nejlepší moždíř. Strážci seděli na kožešinách, většinou starci a stařeny se slabýma nohama, ale bystrýma očima, a čekali. Zachránil ji Rain, který začal vyprávět, a Deira ho občas doplnila. Lycva k jejich svědectví neměla mnoho co dodat, jen stručně přetlumočila Fanredovu nabídku jednat s nimi a přednést jejich požadavky králi.
Když domluvila, zavládlo ticho. Vrásčitá čela se nakrabatila, pokroucené prsty se zabořily hlouběji do kožešin, jako by se potřebovaly zahřát.
„Máme mnoho co probírat,“ řekla nakonec nejstarší Strážkyně. „Raine, Deiro, běžte si odpočinout. Ale ty, Lycvo, tu ještě chvilku zůstaň a pověz mi víc o těch ollienských.“
Vyptávali se jí na ollienského krále, na Fanreda, a poté, co se dozvěděli o Talzidovi, tak i na něj. Nakonec byla ráda, že jim zamlčela existenci Laiva. Obzvlášť je zajímaly jakékoliv náznaky, že by nový ollienský král mohl být jiný než ten starý. Propustili ji, až když jí začalo kručet v břiše.
„Ohněpevci ti v Kulaté jeskyni dají najíst,“ řekl jí Strážce krvepěvec Maeryf. „Ale i kdybys měla dost sil na to vydat se na cestu za svou rodinou, počkej. Myslím, že s tebou budeme ještě chtít mluvit.“

*

Tu noc nemohla usnout. Uložila se ve velké jeskyni, kde spali ostatní zajatci, ale jen se převalovala. Rušilo jí každé zašustění, každé zachrápání nebo dětské zafňukání ze spaní. Nakonec se sebrala, přikrývku si přehodila kolem ramen a jedním z tunelů došla až na skalní římsu, ze které byl výhled na údolí. Za řekou v ollienském táboře hořely ohně a kolem nich občas prošla tmavá postava hlídky.
Jestlipak Fanred spí? Musí být vyčerpaný, ale zároveň ho určitě všechno bolí. Nenechala jsem mu ani obklad…
Je jeden z nich, připomněla si. To jeho lidé nás zavřeli do klecí. Tak co na tom, že má bolesti?
Jeho lidé nás možná zavřeli do klecí, ale to on je přikázal otevřít.
No a co? Laivo se taky zdál jako dobrý člověk, i když zvláštní, a vyklubal se z něj Sup.
Velitel je ukutý z jiné oceli, než byl Rozetínač nebo jeho Supové, ozval se ze vzpomínek Laivův hlas.
A jiná vzpomínka, na zesláblé houževnaté srdce, které paličatě tlouklo navzdory všemu. Věděla, samozřejmě že věděla, kolik jiných srdcí utichlo navždy kvůli ollienským, co všechno ve Slienně napáchali a stále ještě páchají, ale přesto…
Přesto když ji tam u klecí požádal, aby mlčela a nechala ho jednat, důvěřovala mu bez váhání.