2. Bětka

2. Bětka

Cesta autem byla pro Felixe nesnesitelná. Nemohl se dočkat, až se před nimi zase rozevře náruč ulice a pak šramot restaurace, až budou obklopeni lidmi a hlukem a vjemy a on nebude muset vnímat Tomášův upřený pohled ve zpětném zrcátku. Celou cestu ho kontroloval. Ještěže se Bětka dožadovala sedadla spolujezdce vedle svého táty – vyhnul se tak dotekům, o kterých věděl, že by přišly, a nechtěl je ani cítit.
Mezi lidmi to bylo lepší. Usadili je k zamluvenému stolu a milosrdně rychle se objevil číšník. Felixovi kručelo v žaludku, ráno nedokázal nic sníst a oběd měl jen malý, protože si v lékárně pod návalem kašlajících zákazníků nemohli dopřát pořádnou pauzu na jídlo. Tomáš ze všeho nejdřív objednal šampaňské, a tak už mu bylo jasné, že začne pít na prázdný žaludek. Ale aspoň bude Tomášova přítomnost snesitelnější.
Na stole se objevila láhev ve stojanu s ledem a tři skleničky. „A pro mě nealko pivo a díky, rozlijeme si to sami,“ odbyl Tomáš číšníka a chystal se šampaňské otevřít, ale Felix se chopil láhve rychleji a nalil každému rovným dílem.
„Tak na zdraví, Bětko, a všechno nejlepší,“ políbil dívku na obě tváře.
„Na tvoje zdraví, miláčku.“ Tomáš ji k sobě přivinul a na chvíli vypadal poklidně a šťastně. Pak zacinkaly skleničky, Bětka očividně natěšená na první ochutnání. Tomáš přiložil sklenici ke rtům jen symbolicky – Felix si povšiml, že šampaňské ochutnal jedním douškem – a zase ji položil.
„On už se o to někdo postará.“ Odsunul sklenici jeho směrem.
Předali jí dárky, společně, i když Tomáš nevybíral ani jeden. Zato za většinu z nich platil.
V dřevěné krabičce na dívku čekaly stříbrné náušnice vymodelované v zjednodušených tvarech ženské tváře. Byly od mladé české návrhářky, kterou měla Běta v oblibě a občas o ní mluvila.
„Ty jsou perfektní! Přesně ty jsem chtěla!“
„Já vím, dávala jsi je přece na Facebook.“
Bětka na otce přimhouřila oči, zatímco si šperk připínala. Vlasy teď nosila ostříhané do mikáda a když je odhrnula za uši, velké a výrazné náušnice se jí viditelně vyjímaly proti krku a čelisti. „Vždyť ty nemáš Facebook.“
„Já ne, ale Felix jo, a tak tě tam pozoruje, aby mi na tebe všechno prozradil.“
Tomášovým jménem jí předali ještě parfém, ačkoliv ten také vybíral Felix a doma dal svému muži jen přivonět. „Jo, pěkný,“ zhodnotil to tenkrát suše. O knihy, které pro ni Felix nakoupil, se také nezajímal. „Určitě jsi vybral dobře, jsi mnohem sečtělejší než já,“ okomentoval komínek na stole, aniž by si aspoň přečetl tituly.
„Je to jen pár knížek z povinné četby k maturitě,“ řekl Felix, když jí předával zavázaný balíček, „ale jsou to ty, které by každý měl mít doma. Tak snad se ti taky budou líbit.“
„Díky, vy jste fakt ti nejlepší tátové.“

Dali si večeři, dezert, ale Tomáš v jejich společnosti samozřejmě nevydržel dlouho – do společně tráveného času jako vždy zasáhla jeho práce. Deus ex machina plastické chirurgie. Muž je v jednu chvíli otcem od rodiny a vzápětí chirurgem s jediným posláním.
V kapse se mu rozezvonil mobil, a to tak hlasitě, že to upoutalo pozornost lidí kolem nich. Zvedl se od stolu, letmo vysvětlil „To je z kliniky, musím to vzít,“ a zmizel ven.
„Chceš toho panáka?“ obrátil se Felix na Bětu, protože věděl, že Tomáš bude pryč dlouho. „Pojď, zaplatím to, ať o tom táta neví. Myslím, že by to neocenil.“
„Vždyť on není abstinent.“
„Ne, ale přeci jen jsi na to trochu moc mladá.“
Nechali jejich stůl stolem a usadili se k baru na vysoké stoličky.
„Co si dáme?“
Běta se zarazila, přejela pohledem podsvícenou polici za barem, a pak se důvěřivě podívala na Felixe. „Já nevím. Něco aby to nebylo hnusný.“
Spolkl smích. Mládě, co chce pít, ale nemá na to chuť.
Vybral klasiku, Diplomático, a nechal nalít dvakrát. Barman se nepodivoval a nevyptával. Bětka na stoličce vypadala nejistě, ale natěšeně.
„Mám to vypít najednou nebo pomalu?“
„Pomalu, ty opice,“ plácl jí do ramene, „tohle není vodka, abys to do sebe kopla. Tak ještě jednou na zdraví.“
„Díky,“ začervenala se za to přání i poučení. Pak si rumu usrkla, ale neřekla, jestli jí pití chutná nebo ne.
„Ty náušnice jsou fakt super. Že jsi je vybral ty?“ Mnula tvarovaný kov mezi prsty. Na sobě měla bavlněné modré šaty a kombinace barvy, stříbrných šperků a její olivové kůže vypadala dobře. Felixovi se líbilo, že je Bětka tak mladá a už tak šik.
„To ne, nejsou ode mě, jen jsem tátovi pora–“
„Mně je přece jasný, že jsi všechny dárky sháněl ty.“
Přiznal porážku pohledem na jantarovou hladinku rumu.
„Ale vy dneska vůbec nemluvíte,“ zadumala se Běta a čichla do své skleničky.
Ten včerejší večer před spaním se pohádali kvůli ní, i když to bylo to na spadnutí už dlouho. Asi jako když Prahu v srpnu zachvátí na dlouhé dny dusné teploty, vzduch v ulicích je jako horká polévka a lidé zdvíhají oči k obloze a vyhlíží první mráček, první náznaky bouřky a spásného deště.
Alžběta nebyla Tomášovi podobná – jistě, své matce jako by z oka vypadla, měla stejnou kulatou tvář, přehusté černé vlasy a několik výrazných hnědých pih na tváři, ale z Tomáše nezdědila vůbec nic.
A včera ho napadlo, že mu to prostě řekne.
„Poslouchej,“ oslovil ho beze jména, „je ta Bětka vůbec tvoje dítě?“
Vyslovil to trochu žertem, ale vlastně i se špetičkou jedu, protože ho žralo především to, jak liknavě Tomáš přistupuje k jejím narozeninám. Felixi, zařiď tohle, zařiď tamhleto, dárky zabal, a tu kytku taky koupíš ty, že jo?
Kdyby se nepostaral, dostala by Bětka od svého táty jen peníze zastrčené v obyčejné kancelářské obálce.
„Podobná ti není ani trochu a její narozeniny ti taky jsou docela ukradený,“ vtíral sůl do ran.
Tomáš jako by na chvíli přestal dýchat. Když znovu našel slova, byl úplně rudý a spíš vrčel, než mluvil.
„Co to meleš? Posloucháš se vůbec? Jak něco takovýho můžeš vypustit z pusy!“
Felixe napadlo, že to možná přehnal – přeci jen mluvil o Bětě, která mu upřímně přirostla k srdci už když ji poznal jako devítiletou holčičku, ale neomluvil se a vzápětí už to ani nešlo.
„To si piš, že je Bětka moje dítě! Já totiž nejse– nejsem jako ty. Já se totiž na rozdíl od tebe zmůžu na to, abych dítě udělal.“
Felix se nezeptal, jak to myslí, protože se to ani nechtěl dozvědět.
„No jo,“ povzdychl si před Bětou, „víš, jak to je. Táta má hodně práce a mě to štve, a jeho pak štve, že mě to štve a je to takovej začarovanej kruh. To se holt mezi dospělýma stává.“
O té facce by jí samozřejmě neřekl ani kdyby ho lámali v kole. Ne, tohle se mezi slušnými lidmi neděje, nedělá, nemluví se o tom, připomněl si.
„Měli byste vyrazit někam na dovolenou. Vždyť on už si nevzal volno jak dlouho.“
Líbilo se mu, jak jednoduchá a naivní řešení nabízela šestnáctiletá mysl.
Naposledy byl na dovolené sám, ale potěšení to bylo jen poloviční. Rok předtím ho vzal na milost jeho bratr s partou kamarádů, ale mezi ně nezapadl. Nikdy moc nezapadal do společnosti ostatních mužů. Možná bylo načase s tím něco udělat.
„Já bych klidně jela s váma, jo, to by se mi líbilo,“ zasnila se Běta. Sklenici už měla vypitou, zřejmě ji zachutnalo. „Našetřila bych si, abych si zaplatila vlastní pokoj, to je jasný. Abyste pro mě nemuseli objednávat přistýlku,“ zakřenila se.
„Teda na přistýlku už jsi vážně dost velká. Ale mohli bysme letos někam vyrazit spolu my dva, co říkáš. Co tak podívat se třeba do Kodaně?“

Poté, co vysadili Bětu doma, pokračovali v naprosté tichosti. Vraceli se do centra a cestu odtamtud do bytu znal Felix tak dobře, že by ji prošel i se zavázanýma očima, a přesto sledoval každé nároží, každou výlohu a tramvajový ostrůvek jako by projížděl nějakou neznámou, exotickou zemí.
Někdy tou trasou chodívali s Tomášem pěšky; za letních nocí to byla pěkná a dlouhá procházka, mírné stoupání do Vinohrad. Dříve se při tom drželi za ruce.
Poprvé tudy šlapali ze svého třetího rande a Felix by se mnohem radši ocitl právě v té době, kdy bylo všechno jiné: vzduch byl nejenom plný jara, ale taky novosti, nadšení, nadějí a nepoznaného. Mířili spolu k Tomášovi do bytu, aby se spolu poprvé vyspali. Nemuseli si to říkat, prostě po tom oba toužili – a oba dva se na to cestou ulicemi Prahy vedle sebe těšili jako malí kluci. Ani to si nemuseli říct, jeden z druhého to mohli vycítit.
„Bětce se ten dárek fakt líbil. Měla radost. To je super,“ ozval se Tomáš zepředu. Pohled světlých očí ho hypnotizoval z odrazu ve zpětném zrcátku.
Jasně, že se jí líbil, vybral jsem ho přesně podle jejího vkusu, pomyslel si Felix a dál mlčel.
Před vietnamskou večerkou venku postával hlouček mladíků, bavili se mezi sebou, homogenní společnost bez partnerek, bezstarostní, asi šťastní. Jak rád by teď stál mezi nimi, nebo klidně opodál a jen tak si kopal do papírového kelímků odhozeného na chodník. Cokoliv, než sedět s Tomášem v malém prostoru auta.
„Nechceš si sednout dopředu?“
„Ne.“
„Já klidně zastavím, ať si můžeš...“
„Tomáši, doprdele,“ vyjel na něj a trochu mu přitom kopl zezadu do sedadla, „prostě na mě – aspoň chvíli, proboha – nemluv, jasný?“
Už byli skoro doma. Co budou dělat pak? Zavřou se každý v jiném pokoji? Přeskočí jednomu z nich? Začnou mluvit a domluví se? Nebo začnou mluvit a domluví se na rozchodu?