2. kapitola Voda

Anežka vyprázdní poslední kolečko na hnojiště a s úlevou narovná záda. Slepice se div nepoperou o to, která bude na hromadě dřív. Rozhrabávají slámu a spokojeně pokvokávají. Mráz štípe do tváří, z čerstvé mrvy stoupá pára.

Na zápraží zacinká kov o kov, švagrová se chystá s vědry pro vodu. Kabátek má rozevřený, přes rostoucí život nedopne knoflíky.

"Počkej, Marie, já to udělám," otře si Anežka dlaně o boky, "neměla bys už nosit těžké."

"To je dobré," švagrová zabouchne patou dveře,"vždyť nevíš, kam dřív." V každé ruce jedno vědro, opatrně našlapuje na namrzlém zápraží.

"To není dobré," odporuje Anežka. "Běž do tepla, já to přinesu."

Ve dveřích chléva se objeví Fanouš. "Nemáš dost vlastní práce, Anžko?!"

Anežka se na bratra zamračí: "Ty ji necháš tahat vodu? V jejím stavu?"

"V jakým stavu? Prostě čeká dítě, neni nemocná."

Marie se kolíbá do stráně k prameni. Na umrzlé pěšině jí to v dřevácích podkluzuje, každou chvíli ztratí rovnováhu. Vypadalo by to docela komicky, kdyby to nebylo nebezpečné. Anežka probodne bratra rozzlobeným pohledem a rozběhne se za ní.

Naberou vodu, vlastně Anežka nabere a Marie ji u toho zadýchaně pozoruje.
"Jsi hodná, Anežko," pohladí ji vděčným pohledem. Rozpačitě shrne do dlaní sníh a snaží se z něj umačkat kouli. Nejde to, sníh je přemrzlý a nelepí. "Ale... Neměla by ses stavět proti Fanoušovi. Chlapi to nemají rádi."

Anežka na chvíli strne. Pak popadne plná vědra a beze slova se s nimi vydá do chalupy. Snaží se nevyšplíchat, ale je to těžké, cloumá s ní zlost a cestička je kluzká. Pro dobrotu, na žebrotu! Marie klopýtá za ní, Anežka slyší ve sněhu křupat její dřeváky.

Slyší i tu ránu, když Marie spadne.