21. Hvězda

Kuchyní se šířil odér vařeného zelí. Už zase.
„Dělej menší stehy, Eriko,“ maminka měla oči všude. „Takhle se to snadno utrhne.“
„Já chci, aby se to utrhlo! Už takhle si připadám prašivá. Proč zrovna já musím všude běhat s hvězdou!“
Slávka si povzdychla, ale škrabat brambory nepřestala. Dříve pečlivě upravené nehty měla ostříhané nakrátko a přes kdysi sváteční blůzku si přetáhla šedý svetr. Kdy jí naposledy bylo teplo.
„Myslíš, že mě to baví? Že mě těší dennodenně vymýšlet, jak nakrmit sedm lidí z těch ubohých přídělů? Cpát se v narvaném bytě a pořád se jenom bát, co vymyslí příště?“
„Nezlob se, mami.“ Dívka odložila šití, zdvihla se ze židle, objala ženu zezadu a položila jí blonďatou hlavu na rameno.
Batole po čtyřech přelezlo kuchyň a zvedlo hlavičku. „Ty se chceš taky potulit, viď,“ usmála se Erika a shýbla se pro chlapečka. „Tak pojď.“
Větší kluk pevně sevřel dřevěné nákladní autíčko, se kterým doteď převážel hobliny ode dveří ke kanapi a přimáčkl se k nim.
„Aspoň že tady jsme všichni zdraví.“
Jako by se prudce ochladilo. Že si raději neukousla jazyk.
Maminčina sestra ze Dvorců napsala, že menší děti postihl záškrt. A jestli prý David nemůže mezi bývalými kolegy obstarat antitoxin.
„Táta ten lék určitě sežene!“
„Doufám, holčičko. Je to hrozně nebezpečné. Tatínek léčit nesmí. Nikdy nevíš, kdo poslouchá. Přece víš, že pana Týleho někdo udal. Místo aby ordinoval, staví teď kasárna pro Wermacht.“

Vysoký, hubený muž mával ampulemi už mezi dveřmi. „Mám!“
Otto, vcházející za ním, se také usmíval. „Konečně nějaká dobrá zpráva!“
„Takže se brzo uzdraví, tati?“
„To doufám. Teď je jen pořádně zabalit a poslat. A když už mluvím o poště, tohle vypadá na Vlaďku.“ Vytáhl z kapsy pomuchlané psaní a podal ho dceři.
„Ta holka škrábe jako kocour.“
Erika vzala mamince z ruky nůž a rozřízla obálku.
Na stůl vypadlo parte.