24. kapitola: Vyšetřování

„Takže vy nemáte ponětí, kde bychom doktora Blacka mohli zastihnout?“
James Potter seděl za svým úředním stolem plným nevyřízených papírů, naléhavých vzkazů, dopisů čekajících na otevření a ovesných sušenek čekajících na pozření. Otázky detektiva inspektora Malloneyho byly to poslední, čemu se teď chtěl věnovat.
„Ne, nemám sebemenší představu, lituji,“ zodpověděl tónem balancujícím na křehké hranici omluvitelného podráždění a neomluvitelné arogance.
„On není vaším zástupcem?“
„Je.“
„A vy přesto nevíte, kde se nachází? Za uplynulé dva měsíce jste mu ani jednou netelefonoval?“
„Nebylo potřeba. Nota bene, co doktor Black dělá ve své volném čase, není moje věc.“ Už se ani nesnažil ve svém hlase maskovat stopy nechuti.
„Samozřejmě,“ ohrnul Malloney ret. „Vy a Sirius Black nejste dobří přátelé, že? Proč se zajímat o to, kam jede na dovolenou někdo, koho znáte pouze z práce...“
„Sirius Black je můj přítel a právě proto ctím jeho právo na soukromí. Pokud mi nechtěl sdělovat místo, kde bude trávit léto, já to respektuju.“
„Ovšem. Zdá se, že nesdělovat místo čerpání dovolené je ve zdejší nemocnici módní záležitostí.“
„Tím narážíte na co?“
„Doktor Snape také neuvedl, kde bude čerpat dovolenou, a rovněž odjel na celé léto. Navíc, a to je velmi zajímavé, po obou se slehla zem ve stejný den. 30. června.“
James podrážděně zafuněl, vzal několik náhodných papírů a přesunul je na hromádku s jinými papíry, aby naznačil, kolik práce má ještě před sebou.
„Nevím, kam tím míříte. Já s doktorem Snapem přicházím do styku velmi sporadicky a o jeho soukromých aktivitách nemám žádný přehled.“
„Jak byste popsal vztah mezi doktorem Blackem a doktorem Snapem?“
„Co prosím?“
„Mám zopakovat otázku?“
„Ne. Ale já vám moc rád zopakuju, že nevím, kam tím míříte.“
„Doneslo se ke mně, že ti dva spolu nikdy příliš dobře nevycházeli. Za dobu, co tu doktor Black pracuje, došlo údajně ke spoustě konfliktů...“
„Mezi anesteziology a chirurgy občas dochází k ostřejší výměně názorů. Ve spoustě případů máme odlišný pohled na to, jak by se mělo postupovat. Oni jsou zvyklí řešit situaci neinvazivně, my preferujeme skalpel.“
„Takže vy jste přesvědčen, že povaha jejich vzájemných šarvátek vyplývá z profesních stereotypů?“
„Ano. Dalo by se to tak říct.“
„Pokud tedy pomineme pracovní napětí, označil byste jejich vztah za přátelský?“
James se zarazil. Pod zamračeným čelem bylo téměř možné zahlédnout všechna ta ozubená kolečka, která do sebe zapadají a jedou o sto šest, aby frontální kortex vyprodukoval správnou odpověď.
„Ne,“ prohlásil konečně, zapřel se dlaněmi do stolu a rázně vstal. „Snape s Blackem nikdy nebyli, nejsou a troufám si tvrdit, že nikdy nebudou přátelé. Jsou jako glycerol a hypermangan.“
„Prosím?“
„Chemie, čtvrtý ročník. Alkohol s manganistanem draselným vytváří výbušnou směs.“
„Chápu. Takže vy si nemyslíte, že na tu dovolenou mohli odjet spolu?“
„Já vám to řeknu takhle, detektive. Aby spolu mohli někam odjet, museli by nejdřív oba dočista zešílet. A ani potom bych si na to nevsadil. Mimochodem, musím se s vámi rozloučit, za pět minut začíná vizita.“
„V pořádku, doktore. Dozvěděl jsem se všechno, co jsem potřeboval.“

Doktor Riddle neslyšně odložil porcelánový šálek na vyhrazené místo v rohu pracovního stolu, přitáhl si k sobě diář v červených kožených deskách a otevřel jej na stránce s datem 1. září. Právě když se chystal plnicím perem zapsat poznámku o důležité schůzce s ředitelem fakultní nemocnice St. Phoenix, dolehla k němu ozvěna dětského pláče, hbitě následovaná hysterickým vřeštěním a afektovaným spíláním.
Tom Riddle si promasíroval kořen nosu a zavřel oči. Po dvou minutách znovu přiložil hrot pera k diáři. Jeho poznámka však nakonec zněla úplně jinak.
Sehnat chůvu!
„Doktore Riddle?“ ozval se za dveřmi hlas jeho osobního asistenta Crouche. „Smím vstoupit?“
„Jistě. Pojďte dál, Barty.“
Barty Crouch i přes jasné povolení vyčkal tři vteřiny, než stlačil kliku a vešel. Byl zvyklý pohybovat se ve světě významných mužů, byl obeznámen s nepsanými pravidly, které bylo třeba dodržovat, a v neposlední řadě toužil na tomhle místě setrvat co možná nejdéle, a tak dělal vše, co bylo v jeho silách, aby nezanechal sebemenší stopu zklamání.
„Před pár minutami se tu objevil doktor Pettigrew a chtěl s vámi mluvit. Vysvětlil jsem mu, že jste zaneprázdněný člověk, a odkázal ho na oficiální komunikační kanál. Byl trochu nevrlý a trval na tom, že si chce sjednat schůzku rovnou, čili jsem vám domluvil osobní setkání na pátek 2. září. Ve 14:00 budete mít rezervovaný stůl U Hada a Koruny na Albany Street.“
Riddle svého asistenta několik vteřin pozoroval a ve tváři se mu nepohnul jediný sval. Pak se mírně pousmál.
„Ten člověk je tak horlivý, až začíná být nebezpečný, že?“
Crouch mlčel. Na osobního asistenta se nepatřilo, aby vynášel jakékoli soudy.
„Výtečná práce, Barty,“ dočkal se konečně své malé odměny. „Mimochodem, líbí se mi vaše dnešní kravatová spona. Je to přesně ten malý nevtíravý detail, který odráží vaši vlastní osobnost.“
Barty se mimoděk dotkl ukazováčkem stříbrného hada požírajícího svůj vlastní ocas.
„Děkuji, pane. Za tři čtvrtě hodiny má dorazit detektiv inspektor Malloney. Chcete ho přijmout tady nebo v salónku?“
„V zahradě. Vezměte ho k fontáně, ať trochu vychladne.“
„Ovšem... A pak mě požádala Berta Jorkinsová, abych vám připoměl personální stav na porodnickém oddělení a nutnost přijmout alespoň dvě pediatrické sestry, dva lékaře z oboru gynekologie-porodnictví a nejméně jednoho anesteziologa.“
„O požadavcích porodnice vím,“ ujistil ho Riddle odměreným tónem. „Jen nevím, odkud si mám všechny ty špičkové odborníky vytáhnout. Jestli z klobouku nebo rovnou z –“
„Odpusťte mou troufalost, doktore Riddle, ale měl bych pro vás zajímavý návrh.“
„Ano, Barty?“
„Doslechl jsem se, že doktor Snape není v St. Phoenix úplně šťastný a poohlíží se po jiném místě. Myslím, že pokud bychom mu nabídli – “
„Severus Snape odsud odešel z jakéhosi morálního přesvědčení a já se domnívám, že na tom se nic nezměnilo.“
„To ale pracoval na gyneko-chirurgii, pokud se nemýlím. Vedl anestézii při operačních výkonech. Což jeho svědomí samozřejmě nemuselo dělat dobře. Ovšem nyní by byl součástí porodnického týmu. Nedovedu si představit vznešenější poslání pro lékaře jeho zaměření. Poskytování úlevy od bolesti, napomáhání hladkému průběhu porodu a v případě potřeby – což znamená zřídkakdy – neodkladná resuscitační péče a asistence na sále během záchrany matky a dítěte. A to pochopitelně nehovoříme o dvou volných víkendech v měsíci, šesti týdnech dovolené, pěti dnech placeného volna, třináctém platu, vánočních a narozeninových prémiích, příspěvku na bydlení, pokud je v dosahu maximálně deseti kilometrů od pracoviště, bezplatném vstupu do všech sportovních a relaxačních zařízení ve městě a slevě na nákup v síti spřátelených lékáren.“
„Vy jste měl pracovat na personálním místo Jorkinsové.“
„To se nedá nepovažovat za kompliment.“
„Dobrá, Barty. Zkusíme to. Lépe řečeno, zkusíte to vy. Dáte si s doktorem Snapem dostaveníčko a přesvědčíte ho, aby se k nám vrátil. Hmm...“ Riddle si zamyšleně přejel prstem po hladce oholené bradě a přimhouřil oči. „Byl bych vlastně mnohem klidnější, kdybychom měli Severuse zase pod dohledem.“
„Ovšem. Pokud naši nabídku nepřijme, dají se zvážit i jiné možnosti.“
„Vím o nich, Barty. Ale děkuji vám za připomenutí. Velmi oceňuji váš iniciativní přístup.“
Nastala vhodná chvíle, aby se vytratil a ponechal doktoru Riddleovi čas na přípravu rozhovoru s policejním inspektorem. S decentní úklonou tedy vycouval ze dveří a potichu za sebou zavřel.
Z horního patra honosného sídla k němu pronikal pláč, který se už několik měsíců snažil ignorovat. Nepatřil dítěti.

Slunce jim pražilo do zátylku, když vedle sebe seděli na kamenném molu v přístavu Calais a čekali, až se budou moci nalodit na trajekt.
„Tak zase zpátky do reality,“ povzdechl si Sirius, v ruce plechovku nealkoholického piva a pohled upřený k obzoru, na nemž se rýsovalo anglické pobřeží.
Severus naposledy potáhl z cigarety, vyfoukl obláček šedého kouře proti klidné hladině moře a koutkem úst se pousmál.
„Z každého snu se jednou musíš probudit.“
„Jo, o tom náhodou něco vím,“ zabručel Black a nevesele se zachechtal. „Ale tenhle vážně stál za to. Kurva. Klidně bych spal dál.“
„Nápodobně,“ přiznal Snape a vysloužil si pohled plný ohromení. „Co tak blbě zíráš? Myslíš, že jsem ty dva měsíce prostě jen přetrpěl a teď už se nemůžu dočkat, až zase nastoupím do kolotoče dvanáctihodinových směn, přesčasů, dobrovolných služeb na pohotovosti a čtyřhodinového spánku?“
„A ne?“
„Ne. Je to zvláštní. Myslel jsem... Doufal jsem, že mi to bude chybět. Že si touhle dlouhou pauzou potvrdím, že pro mě práce v St. Phoenix představuje smysl života. Přál jsem si, aby se ukázalo, že dělám něco, bez čeho nedokážu žít. Jenomže...“
„Děláš jen to, co musíš,“ dopověděl Black, obrátil do sebe poslední kapku a zmačkal plechovku.
„Ano.“
„Víš, já jsem taky nešel na medicínu proto, abych si hrál na hrdinu, pomáhal lidem a připadal si jako Ježíš Kristus. Tyhle kecy mě vždycky zvedaly ze židle. Jdu dělat doktora, protože chci zachraňovat životy. Chci bejt doktor, protože na světě je tolik lidí, co trpí!“
Snape k němu obrátil hlavu. Lehce se mračil.
„Byl jsi v armádě, ale nestudoval jsi vojenskou školu. To znamená, že jsi narukoval po střední a na medicínu nastoupil z vojenské služby. Únik před buzerací? Šikanou? Proč jsi prostě normálně neodešel?“
Black odvrátil tvář a zahleděl se někam, kam dohlédl jen on.
„Neměl jsem na vybranou. V posledním ročníku na střední jsem se zapletl s jednou... holkou. Byla to jednorázovka, rychlovka na hajzlu v klubu, nic, co by sis chtěl zarámovat. Jenže po třech měsísích přišla k nám domů a oznámila, že je těhotná. A navíc se ukázalo, že to není úplně obyčejná tuctovka. Její tatík byl státní návladní a vyhrožoval, že jestli se nezachovám jako čestnej chlap, udělá nám ze života peklo. Já neměl v úmyslu se tou hydrou nechat připoutat k rodinnýmu krbu, jestli mi rozumíš, takže to dopadlo tak, že mě rodiče poslali do armády. Povinnosti vůči státu jsou důležitější než cokoli, nikdo nemohl nic namítat. Byl jsem nedotknutelnej. Holce se vyplatila apanáž a já skončil ve výcvikovým táboře. Po šesti měsících mě odveleli do Sýrie. Je logický, že jsem si podal příhlášku na medinu hned, jak to bylo možný. V šestým kruhu pekla se nedá vydržet moc dlouho.“
„Ale po studiu ses musel vrátit...“
„Jo, jenomže to už jsem byl v hodnosti kapitána, byl jsem zatraceně dobrej chirurg a s tím už se dalo existovat.“
„Kam tě přidělili?“
„Kuvajt. Zase ta zasraná poušť, vedro k zadušení, hadry propocený tak, žes je mohl ždímat... Civilisti byli nejhorší. Děti. Utržený nohy, cáry kůže, popálený tváře.“
„Tam jsi začal pít.“
„Tam by začal chlastat i papež, kamaráde. To jediný, co tě přimělo zavřít oči a spát, byla láhev bourbonu.“
„Proč jsi odtamtud nezdrhnul mnohem dřív? Jestli se nepletu, vydržel jsi v armádě dvanáct let.“
„Víš, že ani nevím? Celou dobu jsem si říkal, že to, co dělám... Že je to moje poslání. Můj úděl. Rozhřešení.“
„Očistec?“
„Jo. Dává to smysl?“
„Pokud to dává smysl tobě... Taky jsem jako kluk udělal chyby, za které cítím povinnost platit. A možná je tenhle pocit právě to, co mě drží v St. Phoenix. Co mě nutí trávit čas na pohotovosti, přestože bych tam vůbec neměl být.“
„Lily?“
„Ne. Ne, to nemá s Lily vůbec nic společného. Je to vědomí toho, že každý ztracený život, za který nesu zodpovědnost, dokážu nahradit deseti dalšími, které zachráním. Je to hloupé, protože skutečnost je taková, že žádný život není nahraditelný, ale ta myšlenka funguje jako hnací motor.“
„Myslím, že ti rozumím.“
„Vážně? To je obdivuhodné. Protože já sám tomu úplně nerozumím.“
„A právě proto ti rozumím.“
Black vstal, hodil prázdnou plechovku do koše a natáhl ke Snapeovi ruku. Snape se jí chytil a postavil se na nohy.
„Byla to báječná dovolená.“
„Jo, to teda byla.“