24. Totem

„Dědo, jaké to bylo, když jsi jezdil na čundr.“

„To byla úplně jiná doba než dnes. Tenkrát byly ještě pracovní soboty.“
„Cože, v sobotu se pracovalo?“ vyhrkne udiveně Standa.
„Právě. A my jsme museli do školy. Ale jak skončila, hned jsme vyjeli vlakem a potom jsme ještě šli pořádný kus pěšky do naší trampské osady. Jmenovala se Totem.“
„Osada, to bylo něco jako vesnice?“‘
„Ale kdepak. To byla louka u potoka, kde byl starý opuštěný, trochu pobořený mlýn. Měl dobrou dubovou podlahu. Na té jsme spali. Nedaleko byl les. Venku jsme vždy udělali ohniště. Někdy jsme tam uspořádali potlach, nebo jsme na něj jeli do jiné osady. Pokaždé byl někde jinde.“
„Co to je potlach?“
„To bylo takové setkání trampů. Když jsme přijeli, nejdřív jsme připravili dřevo na táborák Měli jsme různé soutěže a večer jsme povídali u ohně. Zpívalo se a hrálo na kytary až do rána. Moc jsme toho nenaspali a tak nám ani nevadilo ležet jen tak na na holé zemi. Karimatky jsme žádné neměli, natož stany.“
„A co jste jedli?“
„Vařili jsme si na ohni.“
„Teda! Něco podobného bych chtěl zažít.“

Víš co, tak půjdeme taky na čundr. Ale nemysli si, že pojedeme autem, nebo že budeme spát v kempu.“
„Dědo, ty chceš spát v tom polorozbořeném mlýně?“
To ne, kdoví jestli ještě vůbec stojí. Vezmeme stan. Budeš v něm spát s Kájou a babičkou. Já budu mít celtu.
„A vezmeme si nůž a sekyrku?“
„No, jasně.“
„A kotlík a ešusy,“ vmísí se do hovoru Kája.
„Pojedeme vlakem a připrav se na to, že velký kus cesty půjdeme pěšky.“
„A nezapomeň, že všechno včetně jídla a pití, si pěkně poneseš sám na zádech,“ pošklebuje se Kája.
„Vlez mi na záda,“ otočí se Standa a jde pryč.

Kája se rozběhne a hup. Právě když má Standa nakročeno, na něj zezadu dopadne. Standa ztratí rovnováhu a oba spadnou do trávy.
„Jsi normální?“ rozčiluje se Standa a snaží se Káju shodit. Konečně se mu podaří vysoukat z jejího sevření.
„Já jen splnila tvé přání,“ směje se Kája.
„No, počkej!"

Tentokrát se role otočí. Standa visí na krku Káje. Ta si Standu nadhodí a chytí ho pod koleny.
„Í-haha, í-haha,“ volá a běhá s ním po zahradě. To se Standovi líbí.
„Vyjé,“ pobízí Káju k větší rychlosti.
Kája poslušně zrychlí. „Koník se splašil,“ vykřikne, nadskočí a shodí jezdce. Standa při pádu narazí čelem do prolézačky.

„Já ti dám, uvidíš!"
„Pomoc! Útočí na mě jednorožec,“ ječí Kája.
„Já nejsem žádný jednorožec,“ zlobí se Standa.
„Ale jsi. Uprostřed čela ti vyrostl pořádný roh. A myslím, že zítra se pěkně vybarví. Budeš duhový jednorožec,“ zavýskne Kája. V tu chvíli ji Standa chytí.

„Konec škádlení. Jedna boule stačí. Honem domů balit,“ zavelí, děda. „Nebo se taky splaším!“ dodá výhrůžně.