26. Trasa de luxe aneb Hlavně v klídku

Posledních pár dní bylo hektických. Bouřky a varování před vichřicí či tornádem se střídaly se dny, kdy jsem prostě ven nemohla. A ten den, kdy jsem měla naplánováno, že si zajedu do Letňan, hořela výstava stanů. Což je škoda, protože jsem si tam právě jeden stan chtěla vyzkoušet.
Mezitím mi jako průvodci konečně pomalu začínají přicházet rezervace a já dostala nápad. Co takhle turistům nabídnout možnost projet si Prahu jinak?
Kdo se pohybuje v centru ví, jaké to tam je. Nejdřív začalo pár segwayů, které se rozmnožily, tak je zakázali. Následně ony společnosti nakoupily různá jiná dvoukolová pojíždědla a není (v normálním období) neobvyklé vidět skupinku dvaceti turistů na kolech nebo koloběžkách. Jezdí na tom jako ponocní, překážejí, a ještě víc zaplňují už tak plné chodníky.
A to nemluvím o tom hrozným pivním šlapadle.
Takže jsem si řekla, že bychom mohli lidi, samozřejmě v malé skupince, vytáhnout z centra Prahy.
Proto jsem si jela trasu ověřit, vyzbrojená místo fotoaparátu toliko mobilem. To abych ho mohla rychleji tasit.
Vyrůstala jsem na Jihozápadním městě a tamní prostředí se konečně začíná podobat tomu, jak bylo navrhováno. Hlavním hráčem je tu Centrální park, který byl vytyčen podél potoka tak, aby spojoval starou stodůleckou zámeckou zahradu s Prokopským údolím - a přesně tudy jsem jela.
Vymotat se na tu správnou cyklostezku po opuštění stanice metra nebylo jednoduché, ale jen jak jsem našla zelený ostrov, už to jelo dobře. A s kopečka, nijak šíleného.
Kolem kulturního domu Mlejn, kam jsem z domova jezdívala pravidelně dvakrát týdně do knihovny (paní knihovnice mi tam půjčila svoje osobní romány o Nobodym, takovej skvělej škvár, pokud je vám třináct, vřele doporučuju), cyklostezka se zanořuje pod hlavní silnici a je vyplivnuta do Centrálního parku.
Navigace je jednoduchá, prostě jedete s kopce.
Teda... navigace je jednoduchá, já to tu znám.
Ale i tak jsem byla překvapená. Tady jsem byla naposledy tak před dvaceti lety, a ještě pořád si pamatuju, jak to tu vypadalo koncem osmdesátých let, když jsme se přistěhovali. Prostě a jednoduše území nikoho, nikde ani stromeček. Ještě jsme k potoku sázeli podloudně vrbičky.
Nejste tu ani dvacet let a prd, prd, ze země vyskočí stromy a udělají vám hájky a stín. Tráva je zelená, dětská hřiště občasně rozprostřená a záchytné nádrže obrostlé zelení a působí náhle schovaně a tajuplně.
Most metra se klene přes hladinu poslední ze záchytných nádrží, tady to znám už o něco lépe a kromě toho jsem tu nedávno jela.
Opouštím Centrální park, kde jsem musela šlápnout asi jen dvakrát (víc mě štvalo zastavování a sestupy z koloběžky, když jsem fotila ilustrační snímky), zamířím pod další hlavní silnici, kde následuje trochu zrada.
Ze slunečného dne vjíždím do temné jeskyně, protože tahle silnice je hodně široká. Z asfaltu vjíždím na štěrk. Humory, humory, ještě že jsem tu nějakou zradu očekávala. Jela jsem tu totiž už s tátou a nějak si pamatuju, že tu byl trošku problém.
Na rozdíl od výpravy s otcem je ale podstatně sušeji, takže zkratku nezpevněnou cestou zvládám bez problémů. Větší část staré panelové cesty je nahrazená zpevněným štěrkovým povrchem, někdo tu zapracoval. Tady přece jen musím trochu šlapat, ale vysloveně jen aby se neřeklo.
Na hrázi poslední nádrže se zastavuji a rozhlížím. Nebýt na obzoru sídliště, vůbec by to tu nevypadalo jako Praha.
A je tu prázdno, skoro. Což je v neděli v brzkém odpoledni zvláštní.
Ano, takové to tady bylo, když jsem byla malá.
Až na ty stromy, samozřejmě.
Sjíždím na silnici táhnoucí se Prokopským údolím. Někdo sem dal dvacítku.
Přiznávám... místy jsem jela i dvacet čtyři.
Ale... je to zase s kopce, přehledný terén a já nemám oči neustále přilepené na tachometru!
Musím teda konstatovat, že mi to tentokrát jelo rychleji než minule. Což znamená buď že jsem nějak masivně přibrala, nebo že je něco jiného na koloběžce.
Ano.
To ta dofouknutá kola.
Očividně se to při jízdě po hladkém povrchu s kopce docela projeví.
Neodolám a zastavují u tunelu proraženého skálou.
Taky sem dal někdo za poslední roky nepozorovaně stromy.
Vynáším koloběžku k jeho ústí, zapínám světlo a procházím jím.
Koloběžku samozřejmě vedu, na zemi jsou kameny uhýbající i pod nohami.
Nějak hrozně rychle mi ta cesta ubíhá.
Ještě nafotit filmařské jezírko, tady teda lidé jsou.
I silnice sama se zvolna začíná zaplňovat, převážně cyklisty, ale občas lze zahlédnout i elektrokoloběžku, tu malou mrchu.
Cha, já jedu ve vlastní režii a jsem rychlejší, vy máčenky.
Skončí přikázaná dvacítka, silnice se vleje do další a najednou je tu ten ošklivý, nepříjemný úsek, po silnici v provozu.
Který je naštěstí naprosto minimální, to už je tu víc cyklistů než aut.
Ještě fotím Hlubočepský viadukt, než to pořádně rozšlapu.
Stále s kopce, na tachometru dvaadvacet, je tu povolená třicítka, snad nikoho neomezuju, pane, vy mě předjíždíte asi sedmdesátkou.
Ale mně to nevadí, já odbočuju k Vltavě.
Cyklostezka na břehu je rovinatá a já konečně musím nějak rozumně šlapat. Přede mnou cyklista, pomalu ho doháním. Zezadu přijede malá elektrokoloběžka, předjede mě a připojí se vedle toho cyklisty.
Asi cestují spolu.
No jo, ale když mi tu cyklostezku tak úspěšně zablokovali, že je nemůže předjet!
Na zvonek reagují tak, že nepatrně zrychlí. Jedu tak o dva kilometry v hodině rychleji než oni, to nemám šanci předjet.
Takže mi kvůli nim ujede přívoz.
Mám dvacet minut do dalšího, které trávím povídáním s obouvající se paní inlinistkou (odsud do Berouna? To má padesát kilometrů, a proti slunci!) a komentováním každého cyklisty, který nás míjí vysokou rychlostí aniž by použil zvonek.
Přijíždí přívoz, ale ještě má čas.
Zase se z něj krásně fotí Vyšehrad, to se bude hodit.
Až pár minut před odjezdem si všimnu, že tu taky prodávají nanuky a mám hrozně chuť na nějaký, ale bojím se, že by mi přívoz odjel. Dalších dvacet minut čekat nechci.
Aspoň se místo toho napiju, už zase.
Podolská cyklostezka na mě působí trochu nudně. Ano, blížíme se Vyšehradu, to je pěkné. Ano, stezka je krásně široká. Ale je celá taková trochu plytká.
Na Výtoni se jasně rozhoduju - dám si tu gelato!
Pokud to nevíte, tak na Výtoni na rohu u zastávky tramvaje mají jedno z nejlepších gelat ve Střední Evropě a přilehlém okolí. Není nejlevnější, ale zase je ho hodně a je opravdicky pravé.
Tak ho mám místo oběda.
Plán je dojet na Palackého náměstí a vlézt do metra... ale to bude tak plán pro turisty. Na tachometru mi svítí ujetá vzdálenost pouhých dvanáct kilometrů, a to jsem se ještě většinou jen vezla. Neprotáhneme to?
Zadními uličkami paraelně s Vltavou, potom podle kolejí tramvají do Vodičkovy a Jindřišské. Václavák musím převést po vlastních, těch lidí je tu nějak víc, najednou.
Vezmu to k Masaryčce a pak zadem k Vltavě a po karlínské cyklostezce na Palmovku, rozhoduju se.
Ten úsek přece znám!
A náhle nastává krize.
Nevím, jestli je to novým asfaltovým povrchem, když to bývala moje nejoblíbenější část mlatové cyklostezky. Nebo náhle otevřeným a nudným prostorem po zeleni Prokopského údolí. Nemůže být na vině protivítr?
Karlínská cyklostezka najednou nemá konec a já mřu, zoufale šlapajíc.
Dobře, jedu nějakých patnáct v hodině, a to je docela dost, ale jako by to vůbec neubývalo!
Začíná mě chytat křeč do vršku zad, což je divný, protože neustále cucám Magnézii.
A poslední kopec, náhlé stoupání na Libeňský most.
Růžové bicykly přede mnou ho vzdávají a jejich jezdci sestupují.
Ne tak já. Tuhle část prostě vyšlapu.
Chňa, chňa.
Ale v posledním úseku k Palmovce už cítím nastupující ztuhlost. A to mám za sebou slabých dvacet kilometrů.
V metru se rozhoduju jet až na Černý Most, pak to mám domů jen s kopce.
Vyflusaně zavírám koloběžku v kočárkárně a ploužím se do schodů.
Těším se na sprchu.
Ještě zkotroluju venkovní teploměr... dvacet devět ve stínu. Slibovali dvacet tři.
Aha.
Tak to asi bude tím.
Moje tělo je výhřevna, dvacet devět je moc. Prakticky jsem se uvařila, pak nemám být takový vláčná.
Ještě, že jsem pila dost. Dehydratace není žádná sranda.
S takovou bude výprava na Beroun počkat, až teploty klesnou pod dvacet.
Zatím si tuhle trasu ale sjedu ještě párkrát. Je to takové... příjemné.