26. U Mečířů II.

Ticho se protahovalo a doktorovi to nedělalo dobře. Furt se nadechoval, že tu nekomfortní díru nějak přeruší, ale Lojza do něj dloubal loktem, že má bejt potichu.
Alík se zavrtěl, pak se protáhl, otřel se o nohu panu Mečířovi, položil si hlavu na jeho koleno a koukl na něj. Asi to prolomilo ledy. Pan Mečíř ho podrbal mezi ušima a ostýchavě začal: „Nebudu vám lhát, že jsem byl celej nadšenej do družstva – stejně to o mně ví každej.“
Z jednotlivých vět nečišel vzdor. Jen smutek a rezignace.
Pan Mečíř pokračoval: „My jsme byli těch pár let vlastního hospodáření tady opravdu šťastný. Já jsem byl ze statku, ale mladší syn, šel jsem na řemeslo. Nepočítal jsem s tím, že bych kdy mohl dělat na svým. Moc jsme si toho vážili, takovej splněnej sen, kterej člověk ani neměl odvahu nikdy vyslovit.“ Kývl na manželku a zase se odmlčel. „Když jsem si začal říkat, že už trochu vím, jak na to – tak přišla kolektivizace.“
K doktorově úlevě se ozval Lojza poměrně opatrně: „Co mi řikali v Dolánkách, tak tu prej hlavně chyběli lidi na práci, to že byl ten důvod, proč tu většina lidí vznik družstva celkem uvítala.“
„Většina lidí?“ řekla paní Mečířová, které trochu té vzdorovitosti evidentně zůstalo. „Jen Joska a Vláďa.“
„Nedivil bych se, kdyby to na Dolánecký dělalo ten dojem,“ řekl se stále stejným smutkem v hlase její muž. „Joska si zabral největší statek a fakt na to neměl lidi a Vláďa byl celej vzteklej z toho přestěhování, že mu dělalo dobře, že si Martin ten jeho statek neužije. Ty dva o sobě museli dávat vědět tak, že to vypadalo, že to tu chce celá vesnice.“
Lojza už si říkal, že Vláďa asi moc rozumu nepobral, když se ze vzteku spojil proti Martinovi s Joskou, kterej byl vlastně hlavní příčinou toho stěhování. Ale pak mu to docvaklo ještě z druhý strany. Joska musel bejt neuvěřitelně dobrej manipulátor, když takhle dokázal poštvával lidi proti sobě.
Do další zámlky se ozvala paní Mečířová. „My se nakonec taky moc nebránili. Věděli jsme, že když si Joska něco zamane, tak není jiná možnost. To Dolánecký tehdy ještě nevěděli…“
„A jak se to v těch prvních letech organizovalo?“ zeptal se Lojza věcně.
„Joska se tou dobou ženil. Galina přišla ze Slovenska,“ začala paní Mečířová zdánlivě odjinud.
„Komunistka, údernice,“ utrousil do řeči manžel.
„Myslím, že tou hnací silou utvoření toho družstva byla ona. Omotala si Josku kolem prstu.“
Lojza nechtěl, aby se mu debata zasekla na politice, tak to trochu popostrčil jinam: „Joska, a pod pantoflem? No, nepovidejte.“
Mečířovi se na sebe podívali a uculili se.
„A to ho dokázala i ukočírovat, že jí nekoukal po ženskejch?“ pokračoval Lojza ve stejném duchu.
Oba souhlasně kývli.
„Tak to teda klobouk dolů, to musela bejt ženská jak řemen.“
„Ale rozuměli si,“ řekla paní Mečířová. „A Joska se hodně zklidnil.“
„A časem se to zklidnilo i s prací,“ pokračoval zase manžel. „Galina sice hospodářství nerozuměla ani za mák, ale dokázala říct ve správnou chvíli, že soudruzi se přece takhle nehádají a ty podstatný věci obvykle to skončily na tom, co vymysleli starej pan Vaňásek se starým panem Vláškem z Dolánek, protože to byli jediný dva, co měli trochu zkušenost s hospodařením ve větším.“
„Kdo tomu tehdy šéfoval? Je mi divný, že by si vrchovinský do toho nechali kecat, zejména od lhoteckejch,“ pokračoval v dotazech Lojza.
„Jo. To byla taky celkem klika, že to nespadlo přímo na Josku. Prvním předsedou družstva byl Zajíc. Brácha předsedy vrchovinskýho národního vejboru. Joska měl tehdy na starosti jen Lhotu.“
„Jo,“ přikývla paní Mečířová. „A asi tak po roce tady začali obnovovat fabriku, tak jsme šli s Frantou oba dělat do rakvárny.“ V hlase bylo slyšet, že to tehdy pro ně byla dost úleva.
Lojza to přešel, nechtěl zbytečně jitřit rány. Místo toho se zeptal: „Tady se dělají rakve?“
Paní Mečířová pokrčila rameny: „Taková ta práce, co moc nikdo dělat nechce, ale sešli se tam docela dobrý lidi. A Franty si váží, v těch začátkách byl ve vsi jedinej, co uměl se dřevem.“
„A mladý dělaj v JZD?“
„Snacha,“ řekl pan Mečíř, „syn šel taky na truhláře, jako já, a dělá tady v rakvárně, chvíli jsme dělali spolu. Teď dělá na dílně mistra.“ Bylo slyšet, hrdost v hlase.
„Aha, tak snacha. On někdo říkal, že pomáháte Ládíkovi s cestováním do práce,“ poznamenal Lojza.
„No, paní Martínková bydlí v domku po paní Weissové, takže sousedka, a proto se s náma Ládík celkem kamarádí, i když je jinak dost samotář.“
„Vsadim se, že nejradši má Alíka,“ pousmál se Lojza a podrbal řečeného pod stolem.
„Koukám, že nás máte za tu chvilku docela přečtený,“ řekla paní Mečířová a úsměvu v té větě bylo jen nepatrně, pokračovala už úplně vážně: „Víte člověk nerad vykládá o věcech, který by radši zapomněl, ale jestli to bude dobrý k tomu, že se to s tím Joskou vyřeší…“
Manžel pokýval hlavou. „Skoro každej z nás tady z vesnice by měl důvod…“
„To byla první věc, co jsem říkal tuhle Frantoj,“ kývl Lojza směrem k doktorovi. „Že úplně nejpodezřelejší jsou ty, co se tvářej jako největší kamarádi.“ Odmlčel se, ale pak se ještě zeptal: „Ještě jednu věc, a pak už vás nechám spát. Dořešuju pár věcí kolem úmrtí starýho pána v létě, potřeboval bych vědět, kdo z vesnice tu byl, a kdo ne.“
„To bylo, jak byli mladý na tý dovolený v Bulharsku, že?“ otočila se na manžela paní Mečířová.
„Jo,“ kývl manžel.
„Děti moc chtěly jet k moři, že tam byla spousta spolužáků, tak jsme jim na to naškudlili, když byla možnost. Jenže Frantík si dva dny před odjezdem pořídil příšernou angínu. No, obrečel to. Snacha by radši nejela vůbec, ale prej by ty peníze všechny propadly, tak nakonec jeli jen s holkou a přibrali do počtu jednoho synovce.“
Doktor se neuržel: „Franta takhle lítal po hřišti hned po angíně? A já ho ještě poslal se vzkazem sprintem do hospody.“
„On je k neudržení,“ řekla omluvně paní Mečířová a s pohledem na manžela dodala „celej děda.“
Lojza ještě jednou poděkoval a rozloučili se.