28. Dovolování

„Dal jsi toho svýho broučka vyservisovat, že jo?“ ujišťovala se Stella, oděná do černého motorkářského overalu se žlutými pruhy. Na řídítkách své Shineray měla pověšenou helmu s metalickým povrchem a reflexním hledím. Až si ji nasadí, bude vypadat jako sršeň.
„Všecko šlape, jak má.“
Hagrid jako poslední právě dorazil na místo srazu před půjčovnou motocyklů na Park Road. Vypnul motor, opřel svého Harleye o stojan a zmáčkl Stellu v krátkém objetí. Pak se pozdravil se Siriusem a Edwardem. Oba dva na sobě měli kožené kalhoty a bundy, vlasy svázané do ohonu a na nohou goretexové šněrovací boty s nízkou protiskluzovou podrážkou. Sirius si je koupil ve fialové barvě, která mu ladila k rukavicím a přilbě.
„Dobrý boty,“ ocenil Hagrid. „Taky jsem na ně koukal, jenomže na moji hnátu žádný sériový nemaj. Musel bych si je nechat dělat na zakázku.“
Oproti ostatním cestoval Hagrid mnohem civilněji. V džínovém kompletu, pod nímž prosvítala květovaná košile, působil dojmem zastydlého hippíka a barevný šátek, který nosil pod helmou, aby mu pot nezatékal do očí, ten dojem jen akcentoval.
„Před setměním chci bejt na druhý straně,“ řekl Sirius, posadil se obkročmo na svoji vypnutou silniční Yamahu a naposledy si zapálil. „Nocovat budeme kousek od Calais.“
„No, víc než vosumdesát z toho nevymáčknu,“ mínil Hagrid. „A víc než vosumdesát ani ject nechci. To je na Harleyi sprosťárna.“
„Edward taky nejezdí rychle. Proto si letos půjčil sportovní BMW. Aby se s ním mohl na dálnici ploužit v levým pruhu a ve svý ekologický rychlosti stačil číst nápisy na billboardech.“
„Půjčil jsem si ji proto, že je spolehlivá, bezpečná a vejdou se mi do ní všechny věci.“
„Hele, nikoho nehoním, ve Folkestonu na vás počkám.“
„Počkáme,“ opravila ho Stella. „Já už jsem po čtyřech měsících bez ježdění nadržená jak puberťačka, takže se rozhodně nehodlám courat.“
„Vlakem každopádně pojedeme spolu. K tomu hostinci vás doprovodím. Edward už tam sice byl, ale je to 13 let. Určitě si z tý cesty pamatuje hovno.“
„Hovno ne. Jen tři srny, co mi skočily pod kola, smyk na krajnici a to, že jsem se málem počůral, než jsme tam dojeli, poněvadž někdo, komu krasojízda zatemnila rozum, odmítl zastavit.“
„Do cíle zbejvalo 30 kiláků! Kdo sakra zastavuje na posledních třiceti kilácích?“
„Třeba někdo, kdo má plný močový měchýř?“
„Nemůžu za to, že kapacita tvýho močáku je srovnatelná s hotelovou ledničkou. Tam se taky vejdou jenom dvě piva.“
„Už se viděl u madam Avignon se sklenkou burgundskýho,“ zachechtala se Stella.
„No, jsem fakt zvědavej, co madam Avignon řekne, až si u ní dneska vobjedná rybízovej džus,“ poznamenal se smíchem Hagrid, narazil si zpátky na hlavu obrovskou helmu s obrázkem varana a nakopl svůj Harley. „Tak jedem, děcka!“

Lily překonala posledních deset kroků a žuchla i s batohem do trávy pod dřevěný rozcestník. Nebyl to její nejdelší, nejvyšší ani nejnáročnější výšlap – dvacetikilometrová trasa s celkovým převýšením 800 metrů, dvě zastávky na svačinu, jednou se dokonce opláchla v horském potoce a vyměnila si ponožky. Byla to příjemná relaxační vycházka po hřebenu do údolí a potom nahoru k vrcholu druhé nejvyšší hory tohoto malebného kraje. Nicméně poslední kilometr myslela, že vypustí duši. Z mírného stoupání se náhle stal vražedně strmý svah, z pohodlného štěrkového terénu šutry jako dělové koule a z osvěžujícího polostínu žár velkoplošného grilu.
Teď jí osamocený smrk u rozcestníku poskytoval ochranu před pražícím sluncem a tráva, ač ušlapaná, byla měkká a chladivá. Se zavřenýma očima na ní ležela, o ničem nepřemýšlela, jen dýchala a nabírala síly.
Po deseti minutách odpočinku k ní pronikl známý hlas.
„Je libo malé občerstvení?“
Prudce se posadila, otevřela oči a šokovaně hleděla na Percyho, který klidně stál naproti ní, v outdoorových kalhotách, merinovém tílku, na zádech ruksak, na nohou pohorky a v rukou lososový sendvič s koprovým dresingem a čerstvým ledovým salátem.
„Co tady krucinál – ?“ Zarazila se, hladově hmátla po sendviči a dobrou polovinu si nacpala do úst. „Bože, to je dobrý!“
Percy shodil batoh a přisedl si.
„Ještě tu mám termosku s kávou a jahodový dortík. Ten jsem ovšem nepekl, takže neručím za kvalitu. Dělal ho můj šéf, cukrařina je jeho koníček. Peče i na svatby.“
Chvíli jen žvýkala a uvažovala, jestli si z ní nedělá blázny. Pak to nechala plavat.
„Myslela jsem, že jsi s tím sledováním přestal. Teď, když panuje klid zbraní.“
„U nás nikdy nepanuje klid. Jsem rád, že jste to konečně nechali být, ale já svůj úkol ještě nedokončil.“ Nalil jí horkou kávu do plastového hrníčku a když jí ho podával, něžně pohladil její zápěstí. „Sledování a shromažďování informací je klíčovou náplní mojí práce.“
„Jenomže já už v tom nejedu,“ podotkla. S blaženým výrazem vychutnávala silné aroma tmavě upražené arabiky. „Takže pokračuješ ve špehování prostě proto, že tě to baví. Udržuješ si přehled o tom, co dělám a kde se zrovna pohybuju, abys mě mohl takhle dramaticky ohromovat.“
„Hmm. Zdá se, že jsi pronikla až na dno mé dramatické duše.“
„No, ještě bys mohl být stalker, ale pro svůj vnitřní klid budu radši věřit, že jseš jenom nabubřelej vocas, co si potrpí na okázalost.“
„Zadrž, víc komplimentů už dnes neustojím.“
Zmlkla, dopila kafe a znovu si lehla.
„Ty nevěříš, že už s tím případem nechci mít nic společného, je to tak?“
„Jestli tomu věřím nebo nevěřím, je nepodstatné. Postupuju podle protokolu.“
„Takže jsi tu pracovně.“
„Ne tak docela. Vzal jsem si dovolenou.“
„Odkdy mají špioni dovolenou?“
„Odjakživa. Jsme normální státní zaměstnanci. Nebo sis to představovala tak, že jsme nonstop ve službě? Že nás má někdo neustále na mušce a že spíme s pistolí pod polštářem, kdyby náhodou bylo potřeba někoho zneškodnit?“
„Co já vím. Jediný špion, kterého znám, je James Bond.“
Percy se zachechtal. Schoval termosku a hrnek do báglu, zvedl se a natáhl k Lily ruku, aby jí pomohl na nohy.
„Tak pojďme. Do chaty je to ještě řádný kus cesty.“
„Hodláš mě doprovodit až do chaty?“
„A co sis myslela, že mám v plánu? Předat ti sváču a nasednout do vrtulníku, který jsem nechal pod kopcem?“
„Vůbec bych se nedivila.“
„Řekl jsem pilotovi, že může odletět.“
„Děláš si srandu? Ty jsi sem fakt přiletěl vrtulníkem?“
„1 500 kilometrů by ten losos nepřežil, kdybych se rozhodl jít pěšky.“
„Jasně,“ vydechla Lily omráčeně.
„Dopoledne jsem ještě musel do práce. Účetní uzávěrka.“
„Jasně…“
„Z práce nakoupit, namarinovat rybu, udělat dresing, zabalit batoh, připravit sendvič a kávu, zavolat si vrtulník… Jak říkám, normální státní zaměstnanec.“

„Po tomhle se mi stejskalo,“ řekl Sirius, napil se vychlazené hroznové limonády, zhluboka nasál vůni borovicové smůly a slastně vydechl, s nohama vyloženýma na kamennou zídku lemující venkovní posezení v piniovém lesíku.
Když dorazili do hostince Avignon, už se smrákalo. Zaparkovali motorky před vchodem, nahlásili se jako nocležníci, dostali klíče od pokojů a okamžitě si objednali pití a jídlo. Teď spolu seděli u stolu z dřevěných klád, kromě Blacka všichni popíjeli vyhlášené burgundské a případnou opici zajídali obrovskými sousty trhaného hovězího masa, tučného sýru, domácího chleba a nakládaných cibulek.
„Na tohle gastroporno si pamatuju taky,“ utrousil Edward a protočil oči nad delikátní chutí místní selské kuchyně. „My k tomu vaříme omáčky z deseti ingrediencí, patláme se s bramborovou kaší a yorkshirským pudinkem a tady prostě hodí maso do trouby, pak ho –“
„Rozmrdají, no jen to řekni!“
„– rozmašírují a celý pekáč před tebe šoupnou jen s vidličkami a ošatkou chleba.“
„V jednoduchosti je krása,“ usmála se Stella, která nepotřebovala ani tu vidličku, neboť si maso nabírala kouskem chleba.
„Zejtra koupíme v řeznictví flákotu a vopečeme ji na vohni,“ navrhl Hagrid inspirovaně.
„To bysme klidně mohli,“ souhlasil Sirius. „Ubytování na zejtřek jsme ještě neřešili, ale klidně můžeme spát pod širákem. Pršet nemá.“
„Já jsem pro!“ zvolala Stella. „Páni, pod hvězdama už jsem nespala nejmíň 10 let! Když jezdíme do Cornwallu, taháme s sebou stan.“
„Edward se na to moc netváří,“ zamračil se Hagrid.
„Edwarda si nevšímej,“ mávl rukou Sirius. „Ten se bude ksichtit na cokoli, co není minimálně tříhvězdičkovej hotel.“
„Nejsem čistokrevný outdoorový typ,“ připustil Edward, dopil svou sklenici a dolil si ze džbánu. „Nicméně se důrazně ohrazuji proti tvrzení, že potřebuji hotelový komfort. Léta jsem jezdil rybařit, umím rozdělat oheň a dokonce jsem schopný na něm uvařit večeři, aby byla poživatelná.“
„Bezva!“ hořela nadšením Stella. „Takže nám zejtra večer děláte kuchaře!“
„Vo dříví se vám postaráme!“ přidal se Hagrid.
„Platí,“ kývl Edward a přiťukl si s nimi. „Mimochodem, už mi nevykejte. Myslím, že na téhle cestě máme všichni stejně propocené zadky a brzy před sebou nebudeme mít co skrývat.“
„To máš teda recht, Ede,“ zabručel Hagrid pobaveně. „Vezu jen troje spoďáry, víc se mi do kufru nevešlo, takže bude brzo potřeba je někde přemáchnout a vyvěsit.“
„Ty vole, Hagride!“ zahýkal smíchy Sirius, svalil se ze židle a přistál Edwardovi na klíně. „Až si ty pověsíš trenky na strom, bude to vypadat jak vlajka na stožáru!“
„Abys na tom stožáru neskončil ty, ty jelimáne! Kristaboha, a to nic nepil, že jo?“
„Ne, k tomuhle on alkohol nepotřebuje,“ prohlásil Edward tónem, jehož důstojnost ostře kontrastovala se Siriusovým záchvatem štěkavého smíchu.
„Já už alkohol nepotřebuju vůbec k ničemu. A protože mě zejtra nebude bolet palice, vzbudím vás v sedm ráno a jedeme dál.“
„Možná jsi na to zapomněl, tati, ale mluvíš se zdravotnickým personálem. Budíček v sedm ráno bude vcelku příjemná změna oproti budíčku v pět.“
„Neboj, nevstane,“ pošeptal Edward Stelle do ucha, když se loučili a odcházeli na pokoj.
„Vypneš mu budík?“
„To si piš.“