3. kapitola - Křik

Anežka vpadne do chléva: "Fanouši, zapřahej! Na Marii to přišlo."

"Co?" Franta právě sype praseti, pašík rejdí rypákem v korytě, jak kdyby nežral nejmíň týden.

"No co asi! Potřebujeme porodní bábu."

"Ale..." Franta zatěká očima z prasete na sestru a zase zpátky. "Přece ještě neni čas. Má se to narodit až po Josefovi."

"No právě! Na nic nečekej a jeď pro Kvapilovou!"

Anežce přeskočí hlas. Nepřiznala by to, ale je vyděšená. Co si tu propána se švagrovou sama počne, jestli bratr nepřiveze babičku včas! Anežka umí porodit tak akorát tele, jenomže Marie neni žádná kráva a přivázat miminu na nožičky porodní provazy určitě taky nepůjde.

Konečně se Fanouš rozhýbe a Anežka pospíchá zpátky do sednice za švagrovou. Marie se opírá o stůl, pod sebou hotovou povodeň.

"Pojď do ložnice, Maruško," obejme ji Anežka kolem pasu, ale Marie zavrtí hlavou: "Ještě ne."

Anežka se kousne do rtu. Jen aby Marie na mokrých prknech nesklouzla, jeden pád by snad pro dnešek stačil.

"Dám hřát vodu," vzpomene si, šťastná, že se může něčím zaměstnat. Popadne vědra a vydá se k prameni, potom nanosí dříví a pořádně roztopí v kamnech.

Marie se mezitím přecejen přesune do postele. Bývala to postel Anežčiných rodičů, nad čelem ještě visí jejich svatební portrét. Otec jako by se jí vysmíval křivým úsměvem: "Teď se ukaž, ty chytrá!" Ale maminka na ni hledí svýma mírnýma očima a tiše jí dodává sílu.

"Neboj se, Maruško, to zvládneme." Samotnou ji překvapí, jak sebejistě zní její hlas.

Marie přikývne a usměje se rozpraskanými rty. "Jsem ráda, že jsi tu se mnou."

Hodiny odtikávají čas. Voda na plotně přešla varem, zchladla a znovu se ohřála. Marii zvlhly vlasy potem, sešeřilo se a Anežka zažehla lampu.

Konečně za okny zacinkají rolničky koňských postrojů, na zápraží zadupou kroky a do dveří se závanem mrazivého vzduchu vpadne tetka Kvapilová.

"Tak jsem tady, děvčata. Jak to vypadá?"

Ještě ani nesundala kabát a už je jí všude plno. Pohladí Marii po zarudlé tváři, Anežku poplácá po rameni, požádá o horkou vodu, kabelu položí na židli a sama ztěžka dosedne na pelest, až pera zaskřípají pod její vahou.

"Nic se neboj, děvečko," stiskne Marii koleno, "většinu práce už máš za sebou."

Anežka v kuchyni nalévá horkou vodu do umyvadla, když se z ložnice ozve křik nemluvňátka.