30. část - Ven

V Domě Posledních vládl zmatek. Ti, kteří v noci pomáhali s hašením ohně, byli pryč. Zbytek přítomných bylo třeba zformovat do nových pracovních skupin. Miró se krok za krokem posouval zaplněným nádvořím a Syna vedl s sebou. Když se nakonec zastavili, zjistil Syn, že žádného z okolostojících nezná.
“Ztratili jsme mnoho našich bratrů, skupiny tak budou menší než je zvykem,” ozývalo se z ochozu nad nimi, kde stál se svými zástupci První mezi Posledními. “Noví Poslední, kteří doplní naše řady, mezi nás přijdou zítra. Prozatím všichni pracujte k větší velikosti boží.”
“Velitelé znají počty. Barzen, Silvaan a Teorys mají přednost ve výběru.”
Syn všechny velitele neznal, ale jeden z nich musel stát kousek od nich. Stáli s Miróem v houfu, který si velitel vybral a s ostatními opustili nádvoří jako první.
“Kam jdeme? Na jakou práci?” ozývalo se mezi vybranými, z nichž většina byla zmatena. Stále v nich dozníval šok z nočního požáru. Navzájem se znali jen málo a zmítala jimi nejistota.
“Silvaan,” řekl Miró neadresně, “má v tomto čase na starosti polní práce.”
Informace se nově formovanou skupinou šířila z více míst a houf se spořádaně seřadil do dvojstupu. Přes pokročilou denní dobu procházeli podivně klidnými ulicemi.
“Probíhá smírná oběť,” vysvětlil Miró Synovi. “Kdo smí být přítomen, je tam. Kdo přítomen být nesmí, v tichosti se modlí.”
“Koho obětují?” zeptal se Syn.
“Ty, kvůli kterým oheň uhasl,” odpověděl mu Miró.
Syn klopýtl.
“Kvůli nám,” neudržel se. “Umírají kvůli mně.” Zástup Posledních však šuměl hovorem ostatních a nikdo si jeho slov nevšiml.
“Kvůli víře,” odplivl si Miró bokem. “Je to trest a je to odměna. Ti, kdo bojovali proti ohni, zaslouží potrestat, zároveň ale zachránili Chrám před zničením v plamenech a proto zaslouží odměnit.”
Na chvíli se odmlčel. Jeho tvář byla bezvýrazná.
“Za trest zemřou,” řekl nakonec tiše. “Za odměnu budou obětováni Bohu.”
Branou prošli mlčky.