31. Krmení

Dokrájely plný lavór.
Natě, slupky z brambor, odřezky kdovíčeho, hromada cvikly, svrchní tuhé listy kapusty a ovadlý mangold. Naďka otevřela truhlu, nabrala tři plné plecháče zrní a přisypala je do nádoby. Už jen zalít vařicí vodou a prasátko si pošmákne.
„Uf,“ Erika otřela kudličku o zástěru, schovala ji do košíku od zeleniny a blaženě se opřela o nabílenou zeď na zápraží.
„Jen si poseď, princezno, já tam dojdu,“ vyskočila Naďka. „Ať si neuchodíš svoje vznešené městské nožky!“
„Kozo! Tyhle boty mě tlačí, Vlaďka měla menší nohu.“
„Dovolím se a vezmu je k příštipkáři vyklepat. Proč jsi to neřekla dřív?“
„Babička má svých starostí dost. Nechci pořád fňukat.“
„No jo, stěžovat by si měl spíš čuník!“
„Ten nic netuší. Na rozdíl od nás.“
„Myslíš, že už bude brzo konec?“
„Jen co začne mrznout. Do té doby ho musíme vykrmit do plna.“
„Války, ne prasete!“
„Tak na to se musíš zeptat jinde.“
„Koho asi, trčím pořád doma. Nevěřila bych, že mi bude chybět škola!“
„Bude ti osmnáct, jaká škola?“
„Až válka skončí, nastoupím na medicínu. Jako táta. Chci pomáhat lidem.“
„Vlaďka vyšla z osmé třídy a Erika je úředně mrtvá.“
„To se vyřeší. Otto je právník, ten se vyzná. Hlavně aby nácci konečně vypadli. Prý už jim hoří koudel za zadkem.“
„Snad jo. Já zatím donesu tu vodu.“