34. kapitola – Oldřichův let

34. kapitola – Oldřichův let

Oldřich v mládí skutečně odletěla bez rozloučení a bez tradičních slibů v duchu „Pomohly jste mi, a až budete v nouzi, taky vám pomůžu.“ Jenže všechny holčičky ten den poletovaly někde pryč a Oldřichova křídla přímo žadonila, aby je vyzkoušela. S křídly je problém, že jsou silně návyková, a když se jimi poprvé úspěšně rozmáchnete, otevře se vám celý širý svět.
A velká hloubka.
Oldřichův první let byl spíš únos na větrných proudech. Neměla rodiče, kteří by jí ukázali, jak na to, a ačkoli se Klárka snažila sebevíc je nahradit, jako pravý člověk se neodlepila od země na delší dobu, i kdyby si paže umávala. Zato Oldřichovi nosívala k jídlu samé pochoutky.
Zkrátka, Oldřich by moc ráda tvrdila, že jí uhranul hlas divočiny nebo že se bez rozmyslu přidala k letce svých rodných mířících přes devatero řek a sedmero moří, jenže zcela neromanticky doklouzala k nejbližší zdi, kde se se zoufalým zaskřehotáním zachytila, načež nešikovně přepadla a klouzala dál. V jednu chvíli se po ní ze střechy nad kuchyní ohnala kočka, ovšem Oldřich chytla šťastný vír či proud, jenž ji nesl dál nad sráz, potok i domky k polím, a nad těmi už měla na chvilku pocit, že ví, co dělá.
Zkusila to vzít otočkou k lesu a v duchu si připravovala nadšené vyprávění, které bude moct vychrlit na holčičí hejno v hradu. Nebudou jí moc rozumět, ale do háje, když se učí cizí řeči, tak byl měly mít krkavštinu na prvním místě. Neb její rod je zdrojem mnohého poznání. (A když člověk ovládne krkavštinu, domluví se i s kavkami, sojkami obecnými a zlověstnými, které mají osobité nářečí, s havrany, vránami; se strakami ne – s těmi se nedomluvíte ani při troše dobré vůle, jedou si po svém ve svých zlomyslných hrách, což byla to jedna z prvních pouček, které Oldřichovi rodiče stihli dát, než se zřítila k zemi).
„Do háje, do háje,“ opakovala si Oldřich, když do háje skutečně vletěla. Najednou musela přeskočit na vyšší úroveň létání s kličkami, větvemi a mihotavou hrou světla. Nakonec skončila uřícená na větvi, kolem níž udělala nedopatřením otočku.
Když je řeč o šťastných vírech, výr, kterému Oldřich unikla do dutiny ve starém jasanu, byl vyloženě nešťastný.
„Správně, leť do nepatřičných míst!“ ječela Oldřich, když jeho přízračný obrys mizel v šeru. Uznala, že na ni měla dvorská výchova neblahý vliv, a proto dodala: „Ty pařáte plesnivý, spařený!“
Potom se schoulila uvnitř a snažila se spát s jedním okem dokořán. Byla ještě malá krkavčice a hvozd naplnily šelesty a kroky bytostí větších, než byla sama. Jedna z nich si hvízdala. Divné, podle toho, co věděla, lidé nepatřili k nočním tvorům.
Měla pocit, že zaslechla pochechtávání, ale moc lidsky neznělo.

Ráno byla odhodlaná zalétnout do hradu a pochlubit se, že už umí létat a přežila les, jenže jak se tak rozlétla nad vršky stromů, napadla ji zrádná myšlenka, které se mají stříci jak krkavci tak lidé.
„Když už jsem tady, co to vzít ještě kousek tamtím směrem, tamhle za ten kopec?“
„Když už jsem tady, přespím pod střechou ve stodole.“
„Když už jsem tady, navštívím příbuzné?“
„Když už jsem tady…“

Když už byla tady, tedy po delší době zase zpátky nad rodnou hroudou, rozhodla se, že se zaletí podívat, jak se vede jejím princeznám.
Kláru našla snadno. Světlá princezna byla vždycky snáz dohledatelná než tmavá, která splývala se stíny. Ovšem Oldřicha neoblafla. Její krkavčí rodina se honosila ostřížím zrakem. Což by byla velká chvála, kdyby nebyli s ostříži na nože, tedy zobáky.
Oldřich měla dojem, že se na ní lidé podepsali. Možná proto jejich řeč na cestách snadno pochytila. Když pták najde schopné učitele, hned to jede jako žížala po másle.
Proto teď mohla na světlou princeznu, která pro jednou seděla sama v pokoji a něco si psala do deníku, vyhrknout: „Zdravím, Klárko!“
Klárka upustila deník a spustila své rozzáření.
Oldřicha dojalo, jak moc jí to chybělo. Lidé uměli být prevíti se svými sítěmi a střelami, ale když se některý vyvedl, tak byste ho nejradši posadili do hnízda a dělili se s ním o nejtučnější myši a nejkulaťoulinkatější oči.