35. Příliš vzdálený cíl

O Smrtonošovi by se po pravdě řečeno nedalo tvrdit, že je to člověk. Zrůda? Úchyl? Génius? Démon?
Budiž.
Ale člověk ne, rozhodně ne člověk.
Stál, ruku na vypínači, rty sevřené v tenkém úsměvu.
„A podívejme se kdopak to k nám přišel na návštěvu...“
„Um... tady jsi!“ vyhrkla Vydra rychle. „Šla jsem za tebou a nemohla jsem tě najít, tak...“
„Nedělej ze mě hlupáka, maličká,“ odfrkl Smrtonoš. „Nemohlas mě najít tak jsi tu nenápadně zkoumala mapy? Vážně myslíš, že ti to budu věřit?“
„Byla jsem zvědavá...“
„... a tak sis odemkla šperhákem, když jsi mě tu teda hledala a pak jsi ani nerozsvítila a hned šla po těch mapách. Zkus nějakou lepší historku.“
„Prostě jsem tě chtěla líp poznat!“
Byla nelidsky rychlá, ale ani tak si nevšimla mihnutí pěsti. Rána ji srazila k zemi.
„Ty si vážně myslíš, že jsem hlupák, holka?“ zeptal se s naprostým klidem Smrtonoš. „Že si jen tak přiběhneš, celá žhavá změnit strany a tady ti na to všichni skočí, jen proto, že jsi ženská? Že ti stačí jeden nebo dva plaché a nevinné úsměvy, aby sis chlapy omotala kolem prstu?“
Nakopnul ji. Něco prasklo. Ani se nebránila. Žebra jí srostou za pár minut.
Je to... poněkud nepříjemné, ale v současné situaci vlastně to nerozumnější, co může udělat.
„Ale já...“ začala vyděšeně. Smrtonoš se zastavil a ji moc nenapadalo, jak pokračovat. „Já byla fakt hlavně zvědavá!“ dokončila kulhavě.
„No tak, no tak. Moc ti to nejde, holka.“
Další kopanec. Další minuty na srůstání.
„Ženský se dělí na dva druhy. Jeden patří do kuchyně a do postele a druhý... ne. Ty jsi ten druhý druh. Strčit tě do kuchyně bylo... zajímavý. Zatáhnout tě do postele by byla zábava. A věřit ti i jen na okamžik by bylo bláznovství. To sis vážně myslela, že tě jen na okamžik spustím z očí?“ Smrtonoš se zasmál.
„No... škoda, že už se nevrátíš na sever, abys jim vyřídila, že ten první druh ženskejch by byl rozhodně úspěšnější. Dával jsem ti tolik příležitostí, moje milá. Tolik, aby ses prozradila. A tys je využila opravdu nádherně. Vloupat se mi do pracovny...“ zavrtěl hlavou. „To máš z toho, že jsi zatracenej voják. Vstaň.“
Vydra zaúpěla.
„Nehraj to na mě a vstaň. Dám ti příležitost, abys mě zabila. Abys tomu rozuměla, nemáš moc šancí, ještě se to nikomu nepovedlo. Ale můžeš to zkusit. A selhat. No a pak... pak se tě budu ptát. Asi toho moc nebudeš vědět, ale to mi nevadí. Užijeme si spolu hezký den nebo dva... možná pak budu muset na chvíli odejít, ale to nevadí, já se vrátím. A budeme pokračovat. Ale nejdřív, nejdřív dostaneš šanci. Jsem totiž vážně docela hodný.“
Mučit Přeměněného nemělo moc smysl. Rychlé hojení a až absurdně posunutý práh bolesti něco takového dělaly víceméně bezpředmětným. Ale Smrtonoš se nevzdával. Snažit se přece jen může. A když bude jeho oběť vyděšená, možná prozradí něco i jen tak. Zlomit psychiku je účinnější, než zlomit tělo. Špetka naděje a kopec zoufalství.
„Vstaň!“ vyštěkl.
Vydra se pomalu zvedla. Byla naprosto klidná.
Nemá smysl mít strach. Věci... jsou. Budou. Uvidí se.
Věděla, že dokáže zabít holýma rukama, i Přeměněné. I Přeměněné, kteří jsou podstatně větší, těžší a silnější než ona. Zabít Smrtonoše znamená ukončit tuhle válku. Kdyby při tom zemřela...
„Tak co, zkusíš to? Druhou takovou šanci už nedostaneš,“ Smrtonoš pozvedl ruce do krytu. „Tak pojď...“
Vydra s výkřikem vyrazila vpřed... ale než dospěla k Smrtonošovi, odrazila se od opěrky křesla a proskočila oknem.
Zabít Smrtonoše znamená ukončit tuhle válku. Ale to není můj úkol. A kdybych při tom zemřela, nikdo by se nedozvěděl, co jsem zjistila.
Smrtonoš chce zaútočit na Chrám.
Někdo je musí varovat.
Pád byl hluboký a skončil tupým nárazem. Vydra se nedotočila úplně a dopadla trochu nešikovně, ale běžet dokáže i na jedné zlomené noze. Jen rychle, zapomenout na motorku, jistě už o ní ví. Rozběhla se. Zahnula za roh... a tam narazila do vysoké a temné postavy.
„Šéfovi se hned tak neutíká, slečinko.“
Kokos.
Zvedl ji ze země. Dostala se tak k němu blíž a využila toho, aby mu vrazila prsty do očí. Kokos zařval, ale nepustil ji. Tak mu zlomila prsty. Dopadla na zem a trochu poskočila na zdravé noze, ale to už ji smetl Smrtonoš.
„Hezký pokus, hezký,“ zapředl jemně jeho hlas, když s ní praštil o zem a pak jí plnou vahou klekl na záda. „Opravdu hezký. Tak jakže jsem to chtěl pokračovat?“

Poznáte, že je ráno, když je venku světlo a válí se tam husté kotouče mlhy. Sejček tupě zamrkal. Noční můra pokračovala. Výjezd byl po tom, co na pár dnů ochutnal svobodu, ještě hůř k snesení než před tím. Ale... vytrvá. Dostane se přes to.
Není jiná možnost.
Proč jsem jediný, kdo s tím má potíže?
A jak moc dobře si toho všímá Smrtonoš?
Sejček se zachvěl.
Když mu Kokos u snídaně vyřídil, že s ním Smrtonoš chce mluvit, zachvěl se znovu, ale své chvění potlačil. Kokos si sice detailů nepovšimne, ale strach vycítí docela dobře.
S nejistým pocitem, že má asi průšvih, zaklepal Sejček na dveře Smrtonošovy pracovny.
„Ä, Sejček, pojď dál a posaď se.“
„Dobré rá...“
Sejček se zarazil, když uviděl zkrvavenou a polámanou postavu. Vydra sípavě dýchala, ale její oči byly jasné. Byla zcela při vědomí.
„Jak vidíš, odhalili jsme špeha,“ řekl Smrtonoš. „Ty jsi s ní byl včera na výjezdu. Chci hlášení.“
„Hlášení, pane?“ zeptal se Sejček zmateně. Jeho oči se pořád vracely k Vydře.
„Hlášení. Měls motorku s nováčkem. Jak se chovala?“
„No...“ polkl Sejček, „vlastně docela normálně.“
Nevěnoval včera Vydře moc pozornosti, protože měl spoustu práce sám se sebou. Ale Smrtonoš chce odpovědi a Sejček mu aspoň nějaké musí dát.
„Ze začátku byla samozřejmě pomalejší, ale to jsou všichni. No, rozjela se docela dobře.“
„Žádné zaváhání, žádné srdceryvné svěřování se nebo dilema?“
„Ne...“
Smrtonoš bude chtít slyšet víc. A Vydra na tom už stejně nemůže být hůř.
„Ne, vůbec, což je vlastně docela zvláštní, hned její druhý den tady, nemyslíš?“ Sejček se přímo podíval na Smrtonoše. Neuhnul očima.
Já nemám co skrývat, nemám co skrývat, jsem úplně loajální, však vidíš.
Smrtonoš se na něj pochvalně usmál.
„Výborně. Ještě z tebe něco bude.“
Sejček si oddechl.
„No, pojď. Můžeš si kopnout,“ ukázal mu k Vydře.
„Pane,“ řekl Sejček váhavě, „ty víš, že já na to nejsem...“
„Řekl jsem, že si můžeš kopnout,“ Smrtonošův výraz ztvrdl.
Takže rozkaz.
Hlavně žádná váhavost.
Sejček přešel k Vydře, pořádně se rozpřáhl a kopl.
Tedy, pokusil se, protože Vydra jeho nohu zachytila.
Vytrhl se jí a zamířil níž, do žeber.
A ještě jednou. A ještě.
Neodvážil se přestat, dokud ho Smrtonoš nezastavil.
Vydra nevydala ani hlásek.
Když scházel schody, něco ho tlačilo u kotníku.
Složený papírek.
Smrtonoš chce napadnout Chrám. Hlavní útok má odvést pozornost a otevřít cestu.
Někdo je musí varovat.

Vzkaz.

Tohle ale vůbec není moje starost, ne?