37. Na cestu

Osina byla poslední osada pod Zrcadlovou horou. Výš, ve svahu nad vsí, byla už jen chata, která sloužila pastýřům přes léto jako přístřešek. U ní rozbili tábor a u ní se také rozloučili s Cybi.
„Je to dva dny cesty. Dnes by ses měla dostat k okraji ledovce. Spi za nějakou skálou, ať nejsi na větru. Ten plášť, co ti prodali pastýři, je teplý dost, ale pořád je teprve jaro. V noci bude pěkná zima. Zítra se musíš pustit na led. Buď opatrná! Ledovec je zrádný. Vyraz hned za úsvitu, musíš to stihnout nahoru a zpátky do tmy. Rozhodně nenocuj na ledovci.“
Lorn jí udílel pokyny v krátkých, štěkavých větách. Poodešli už ve svahu kousek od ostatních, se kterými už se rozloučila dříve.
„Najdi si takové tempo, které dokážeš udržet. Je lepší jít pomalu a plynule, než se zastavovat. Očima si hledej cestu, do prudkého svahu dělej krátké kroky. Opatrně na štěrku a hlavně pak na ledu. Jestli spadneš a zlomíš si kotník, už tě nikdy nikdo nenajde.“
Povzdechl si.
„Pořád si myslím, že je to pitomý nápad, víš to?“
„Já vím, Medvěde.“
Cybi se otočila k obzoru. Masiv hory tyčící se nad ní jako by jí chtěl přimět přikrčit se. Polkla. Teď, když tu za chladného a větrného úsvitu stála, už jí to taky nepřipadalo jako tak skvělý nápad.
Usmála se na Lorna s větší odvahou, než doopravdy cítila.
„Neboj, za tři dny jsem zpátky.“
„To bych ti radil.“ Kratičce ji objal. „Štastnou cestu,“ zahučel jí do vlasů.
Vymanila se mu z náruče, ještě jednou se povzbudivě usmála a vyrazila do svahu. Když dorazila do míst, kde se neznatelná stezka stáčela za úbočí hory, ještě jednou se obrátila. Stále tam stáli a hleděli jejím směrem, Yansson a Jorik spolu, Lorn kousek nad nimi sám. Náhle ji přepadl zvláštní pocit, který nedokázala úplně rozluštit. Potřásla hlavou, aby ji pročistila od podivných myšlenek, ještě jednou na ně krátce zamávala a pak zmizela za zátočinou. Okamžitě se do ní opřel vítr, a tak sklonila hlavu a její svět se zúžil na pár metrů nízké rozcuchané trávy před sebou.