38. kapitola – V níž opět dojde na krev

38. kapitola – V níž opět dojde na krev

Jak je známo, čas je muž s měsícem v kleci. Měsíc neustále ubývá a znovu dorůstá ve svých kolobězích. V království ob dvě země severovýchodně od našeho jdou dokonce zvěsti, že je to černočerný tvor ukrytý ve vejci a pokaždé, když se měsíc dostane do fáze novu, unikne do noci a zanechá za sebou další bledé vejce.
Zlořečené jazyky ironicky namítají, že je s podivem, že jde o stále stejně zbarvené vejce poseté shodnými krátery.
Čas je také vševidoucí dáma, která v paláci v nadmořském oku spřádá lidské životy, jezevec vařící kaši v dížce a v jedné divočejší verzi stájový pinč na kole.
Všichni se však shodují na přirovnání, že letí jako jelen, jenž byl do zadnice střelen.
A ten se Šárkou uháněl jako splašený.

Naučila se mnohé věci. Luštila nová kouzla a zkoušela je s různou mírou úspěšnosti. V jednu chvíli se pokusila podle vlastního receptu oživit můru na okně v knihovně. Jakmile můra trhla nohama, Šárka měla pocit, že má vyhráno, ale pak se ukázalo, že šlo jen o průvan.
Dávno zjistila, že předkové, kteří sepsali Knihu kouzel, byli osina v zadku, ale už se jí podařilo pár jejich návodů opravit nebo vylepšit, aniž by přitom z kohokoli v okolí udělala svačinu.
Její moc narůstala a Janek, který se začal učit na rytíře, se v její společnosti stále klepal natolik, že ho začali v kuchyni používat k výrobě másla.
K tomu jí mistříček, chůva, dvorní dámy a rodiče přihazovali nové lekce a poučení.
Seznam úkolů a záhad se stále rozšiřoval a Šárka k němu musela přihodit ještě seznam číslo 28, oddíl f – scénář konverzací. Požadované mluvení s lidmi stále představovalo potíž, ale některé věty se dost opakovaly a daly se používat dokola: Co jsi ulovil při posledním honu? Jaký je tvůj oblíbený moučník? Tetička už je na tom hůř? Vlastně lépe, omlouvám se.
Nejdůležitější otázky se bohužel nikdy mimo seznam nedostaly. Táta se dál choval divně, kdykoli se někdo jen vzdáleně dotkl tématu předchozí královny.
Největší povyk nastal, když o slavnosti slunovratu jakýsi cizí rytíř zpochybnil, že první královna vůbec nosila korunu. Král Vladan se řečem o Šárčině matce vyhýbal jako vodník lýku, ale vrhl se na toho muže s takovou vervou, že nechybělo málo a vynalezl pro tento svět lančmít. Než je roztrhli, král rytíře vyzval na souboj za úsvitu. Po rytíři se však slehla zem.
Šárka by nejradši na celé kolo hrdě volala: „To je můj táta!“ Už proto, že to byla jedna z mála věcí, jimiž si byla aspoň trochu jistá.

Ať už byl čas muž s klecí, jezevec, dáma či pinč, měl nejspíš dojem, že když Šárka ovládla krvácení z nosu, z kolenou a prstů při šití, může se přesunout k dalším částem těla.
To jí vážně chybělo.
Královna Blanka se jí ujala a vysvětlila jí, že se z ní stává mladá žena a předestřela před Šárkou novou krajinu hrůzy. Jediné, čím se Šárka temně utěšovala, bylo to, že Kláru a její kamarádky čeká to samé. Do hrdla se jí při té představě dralo veletemné ahahahá a ona byla ráda, že tento zlovolný pocit přebíjí vzteklý pláč, jenž jí taky hrozil.
S povděkem přivítala, že to nemusí probírat s mistříčkem. Asi by omdleli oba.
Blanka ne, rozjela se a přinesla si k výkladu i odborné, a podle Šárky lehce odporné ilustrace. Nechala se ovšem unášet svými osobními zážitky, a tím pádem vývoj mladé ženy zahrnoval i odbočku k zabití medvěda a zlého čaroděje.
To poslední si Šárka vzala málem osobně. Nejradši by vklouzla do snové proutěné skrýše, kde bylo všechno přehledné. Určitě by tam našla i lepší ilustrace.
Seděla tam s rozpálenými tvářemi v dlaních a poslouchala královninu přednášku o hygieně na bitevním poli a o tom, jak špatně se rozeznává, čí vší krví je dospívající dívka stržená vražedným šílenstvím zbrocená.
Ovšem pokud se tu někdo vyznal v krvi, byla to právě královna a Šárka to uznávala.
Když už se brodily potoky krve… „Až budu královna, můžu spoléhat na diplomacii jako táta,“ řekla a královna se zarazila. Po krátkém zaváhání přikývla. „Jistě, ale někdy musíš sáhnout i k ráznějším krokům.“
Blanka stále vyjížděla na výpravy, ale už jen zřídka. Když se vrátila posledně a král ji políbil na přivítanou, jen si povzdechla: „Už to není ono. Když jsem na cestách, moc mi chybíte.“
Šárce se královniny výpravy hodily. Sice na ni i Kláru v Blančině nepřítomnosti dohlížely stráže, ale ani královnini muži neměli ostříží zrak jako jejich velitelka.
Jenomže teď ke strážím, Blance, nevysvětlitelným jevům přibyla další nevyzpytatelná položka. Podle Blanky mohli začít představovat potíže i chlapci.
Šárka v ten trapný okamžik nad anatomickým atlasem neměla nejmenší ponětí, že se to záhy potvrdí.
Jen co by jezevec do dížky třikrát vařečkou uhodil.