41. Partyzáni

Maruška se nadechla a vzala to od začátku: „Weissbachem vedla hlavní silnice, po které začaly koncem války tahnout hromady Němců utíkajících před postupující východní frontou. Byli hodně zubožený a strejdové tam pravidelně vozili nějaký jídlo. Kromě toho se tam schovávali nějaký lidi v lesích a chodili to jídlo krást. Tak se s nima strejdové domluvili, že jim tam zrovna něco budou na smluveném místě nechávat, ať to těm chudákům nekradou. To bylo ještě před tím, než pochopili, proč přesně se tam ti chapi schovávaj. Číhali na to, až povezou po té velké silnici nějaký zbraně, a když věděli, že na tu ostrahu stačí, tak ty zbraně prostě zabavili nebo zničili. Takže, i když už pak strejdové věděli, jak to je doopravdy, tak se jim moc nechtělo se s nima pouštět do nějakých sporů. K místním se nikdo z nich nechoval špatně, ty proudy lidí jdoucí do vnitrozemí nechávali taky na pokoji, ale u toho největšího záboru zbraní, co se jim tehdy podařil, nějaký vojáky postřelili, skončili pak v Bukovině v lazaretu.“
„To už si gestapáci asi líbit nenechali,“ poznamenal Lojza.
„Prej sebrali kdekoho z nejbližšího okolí – nejen z Weissbachu, ale i zVrchoviny a ze Lhoty. Václava Vaňáska tehdy sebrali taky.“
Marušce se dál vyprávět nechtělo, tak se do ticha zase ozval Franta: „Jestli byl povaha jako je jeho syn, tak to musel vzít hodně špatně.“
Maruška se vzchopila a začala zase mluvit dál: „Všichni z okolí se prej ještě ten stejnej den vrátili, jen Václav ne. No a další den nad ránem gestapáci ty partyzány našli a všechny je v lesích nad Weissbachem postříleli. Tím tady začalo květnové povstání. Většinu zbraní totiž už u těch partyzánů gestapáci nenašli. Byly rozebraný po okolních vesnicích a místní se nerozpakovali je použít.“
„Prý během povstání zemřel váš otec,“ řekl Lojza tiše.
Maruška kývla: „Prej tady ve Vrchovině u hořejší hospody Němci vlítli na nějaký kluky, co se k tomu spíš jen přimotali. Jeden z nich byl Pavel, co jsem si ho potom vzala. Tatínek uměl jezdit s náklaďákem, tak se tehdy živil rozvážkama všeho možnýho, zrovna stál s náklaďákem před hospodou. Když viděl, jak Němci pálí na bezbranný puberťáky, tak sedl do auta a najel před ně, aby se kluci mohli schovat za korbu.“
„A schytal to,“ uzavřel Lojza.
Maruška polkla slzy a jen kývla.
„To byl statečnej chlap,“ řekl Lojza do nastalého ticha.
Maruška se po chvilce vysmrkala a pokračovala: „Nevím, jestli to tak doopravdy bylo, takhle mi to po letech vykládal Pavel, potkala jsem ho, až když jsem už pracovala v nemocnici, chodil na návštěvy za nějakým kamarádem, co visel kolik tejdnů se zlomeným stehnem na extenzi. Nevím, jak zjistil, kdo jsem, jednou si na mne počkal, protože mi chtěl říct, že mu můj táta zachránil život. No a já nic nevěděla, maminka o tom nebyla schopná mluvit. Dost mě to tehdy vzalo. Odvezl mě domů a pak se párkrát přišel zeptat, jestli jsem v pořádku a jak se mám. No a skončilo to svatbou, dvěma hodnejma dětma a vůbec životem, ve kterej bych se před tím nikdy ani neodvážila doufat.“
Franta zlehka položil svou ruku na Maruščinu. Po chvilce ji krátce stiskla a pak schovala ruce v klíně. Pak zvedla oči k Lojzovi a dodala omluvně: „Ale já jsem měla říkat něco jinýho…“
„To nic, spíš já bych se měl omlouvat, že vás tahám do tak nelehkýho povídání,“ zavrtěl Lojza hlavou a vzápětí nadhodil nit předchozího vyprávění: „Mluvili jsme o tom, že ty zbraně na povstání byly od těch partyzánů.“
Maruška jen kývla: „Ano. Povstání skončilo neslavně. Jen ve Vrchovině bylo sedm mrtvých, ve vesnicích směrem k Weissbachu další. Lidi byli vyděšený, nevystrkovali ani nos z chalupy, báli se, že zas Němci začnou střílet do lidí. To prej trvalo až do příjezdu Rudý armády. Rusové napochodovali do Lhoty, starostu a jeho ženu prej zastřelili před jejich dcerkou přímo v ložnici, dalších deset chlapů vyvlekli za vesnici a posříleli.“
„Odveta za ty postřílený partyzány,“ kývl Lojza. „Jestli za to někdo z těch lidí, co je zastřelili, mohl nebo ne, to pravděpodobně vůbec neřešili.“ Lojza se nepatrně ošil. „Nešel s nima tehdy někdo z místních?“
„To Adlerovi nevěděli. Oni se stihli schovat tady do lesů na kopec.“ Maruška mávla směrem k Vrchovině. „Ti Rusové totiž šli tehdy nad ránem po silnici od Křižanova a někdo z našich kluků je přes to údolí viděl a došlo mu, že z toho nekouká nic dobrýho. Zburcoval celou rodinu a stihli se schovat.“
„To měli teda kliku.“
„To jo,“ kývla Maruška. „Prej když se vrátili, tak byl barák vzhůru nohama.“

„A ten Václav?“ nadhodil do ticha Franta.
Maruška nasucho polkla: „Toho našli, až když se to všechno trochu uklidnilo. Oběšenýho. Ve vlastním lese, jen kousek nad vesnicí.“
„A už tam zjevně chvíli visel,“ řekl věcně Lojza.
Maruška smutně pokrčila rameny.
„Jestli Němce dovedl k těm partyzánům, a pak viděl, jak to dopadlo…“ nadhodil Lojza.
„Tomu nevěřim,“ řekla Maruška dost rezolutně. „Je možný, že tušil, že se kolem vesnice něco děje, ale s těma partyzánama určitě aktivně nespolupracoval, ten se hlavně snažil se nikde nedostat do problémů…“ Maruška zase zavrtěla hlavou: „A určitě nevěděl, kde se schovávaj. I strejdové znali jen tu skrýš na jídlo a nic víc.“
Lojza povzdechl: „To mohla bejt jen shoda náhod, že sebrali zrovna jeho. Dost možná si ho vyhlídli jen proto, že hledali někoho s dobrou místní znalostí. Vy byste taky měla pár tipů, kde by v těch lesích byla v předjaří nejlepší schovávajda – nějakej opuštěnej barák, jeskyně, a tak. Pak už jim stačilo to jen obejít.“
„No, to teda máte pravdu,“ kývla Maruška trochu překvapeně, „taky bych si tu skrýš tipla správně. Pavel, jako manžel, sice o tom květnovým povstání ve Vrchovině žádnou flintu neměl, to přenechal starším, ale dělal jim spojku, že to nebude tak nápadný, když se bude poflakovat po lesích trochu odrostlej kluk (věřila bych tomu, že zrovna on v šestnácti vypadal na dvanáct, náš Petr na tom byl podobně). Prej byli schovaný v opuštěným starým mlejně na Čertovce, to je takovej docela prudkej potok, co se vlejvá do Bílýho potoka kousek nad Weissbachem. To je taková samota, bylo to docela zarostlý, už když jsem byla malá. Kdyby na mne někdo uhodil, kde by se tak někdo mohl nad Weissbachem schovávat, tak bych to taky řekla jako první. Myslím, že nic jinýho, co by bylo přes zimu obyvatelný, tam v těch lesích není.“
Franta se zamyšleně mračil: „Jestli byl ten Václav povaha jako je jeho syn…“ začal váhavě, „nepřijde mi pravděpodobný, že zvládl vodit někoho na tajný místa v lese. Ten by se tak rozložil, že by tam asi ani netrefil. Spíš bych si myslel, že jim něco ve stresu u výslechu řekl, oni ho pustili, a jemu až cestou domů došlo, jakej to bude mít konec.“
Maruška kývla: „Taky bych to tak odhadla. Visel blízko cesty, kudy by šel pěšky domů z Křižanova.“
Lojza jen kývl hlavou. „No, když to takhle říkáte, tak to by fakt sedělo. Bál se jich, tak se jim snažil vyhovět a v daný okamžik mu vůbec mu nedošlo, co jim navykládal.“ Zabubnoval prsty o desku stolu. „Teď tak ještě vědět, co si z toho přebral zbytek Vaňáskovic klanu.“
„To byste asi musel mít křišťálovou kouli,“ řekla Maruška. Pak se odmlčela, bylo vidět, že přemýšlí. „Mluvila jsem s Libuškou, tenkrát v tom táboře u Rožberku. To, to byla ta Joskova mladší sestra, co se raději vdala k Adlerovým a šla do odsunu, než aby tu zůstala,“ pohlédla na Lojzu s Frantou, jestli se zorientovali, o kom mluví. Oba jen kývli.
„Říkala, že kdybych věděla, co všechno má Joska všechno s koncem války na svědomí, tak že bych taky nebyla ochotná s ním zůstat v jedný chalupě,“ smutně sklopila hlavu. „To bylo naposledy, co jsme spolu mluvily.“ Zase se chvilku odmlčela. „Ale proč to říkám. Adlerovi neviděli, kdo tenkrát ty Rusáky do Lhoty dovedl, ale pochybuju, že se o tom mezi místníma nemluvilo. Docela bych si myslela, že mi to nechtěli říkat, když to sami neviděli, že tomu snad sami pořád nechtěli věřit.“
„A Libušce tohle nikdo říkat nemusel, ta to, na rozdíl od Adlerových, doopravdy věděla,“ dopověděl Lojza.

Chvíli bylo ticho, pak Maruška koukla na hodiny a vstala: „Nedali byste si k večeři tu polívku od oběda? Zbylo toho docela hodně, to bychom s Růžou samy nesnědly.“
„Tak v týhle bryndě vás teda rozhodně nenecháme,“ rozesmál se Lojza, „takhle jsem si na bramboračce nepochutnal snad od doby, co ji vařila maminka.“
Maruška se usmála a dala hřát hrnec na sporák. Lojza se od stolu přesunul blíž k ní: „Ještě mi řekněte Maruško, starej pán byl vždycky takovej kliďas jako teď k stáru?“
„No, to úplně nevím, když jsem byla děcko, tak mě tohle moc nezajímalo,“ Maruška se zamyslela, „jeho žena se kamarádila s mojí maminkou, určitě nejen proto, že si s ní popovídat česky. Ona byla ze Zákoutí. To je taková samota na horách, nevím, kde se dali se starým pánem dohromady. Ono to vlastně odsud není daleko – je to přes tři vesnice a jste tam,“ Maruška mávla rukou směrem k horám. „Ale nevede tam odsud žádná pořádná cesta. Možná…“ zaváhala „Možná, že tohle je taky pro starýho pána docela charakteristická věc, nikdy si nevybíral mezi českým a německým, vždycky si vybíral věci podle něčeho jinýho.“
„Nenechal se stavět do rozhodnutí buď a nebo. Vždycky si zvolil vlastní cestu.“
„Jo,“ kývla Maruška. „A co si ještě pamatuju, rozhodně sebou nenechal zametat. Když nějakej jeho čeledín nedělal pořádně, tak ho teda dovedl seřvat pěkně. Respekt teda měl. Ale na ženu byl hodnej a na děcka možná až moc. Maminka s paní Vaňáskovou se občas bavily o tom, že hlavně Joskovi by toho neměl tolik dovolovat.“
„Tak to bych čekal, že vydrželo jen do Joskovy puberty.“
„Tak nějak,“ přisvědčila Maruška. „A paní Vaňásková umřela ještě před válkou, nebylo jí mnoho, někde holt chytla zápal plic. Pamatuju, že z toho byla maminka dost smutná. Ona se ještě nestihla vzpamatovat ze smrti ominky a umřela jí nejlepší kamarádka… To mohlo bejt Joskovi tak sedmnáct. Tehdy, bych řekla, že ho starej pán přestal zvládat.“
„No, to pro něj musela bejt krušná doba, i když byl asi výrazně tvrdší povaha než ta větev Václavů,“ řekl Lojza zamyšleně. „A ještě mi řekněte, jakej byl obchodník. Taky měl tendenci si trošku nahrabat, i když třeba ne tolik jako Joska?“
„Neřekla bych, ale jak to bylo v předválečným období to moc nevím. Teda s Adlerovejma vycházel úplně bez problémů, to bych asi věděla, kdyby ne. A asi sem tam někoho cizího trochu natáhl, ale spíš jen ze sportu. Prostě si řekl o hodně a když mu to lidi byli ochotný dát, tak to byla jejich blbost. Pamatuju, jak něco těsně po válce prodával Mečířovejm a udělal to taky. Franta nebyl moc hádavej, přišlo mu to hodně, ale nakonec mu ty peníze donesl. Prej se na něj tehdy jen dlouze podíval a řekl mu, že takhle se neobchoduje. Prostě viděl mladýho nezkušenýho kluka a toho prostě natáhnout nechtěl.“
Maruška vypla sporák a ochutnala polévku: „Řekla bych, že můžem jíst.“