Tim šel najisto. Mimo cestu, přes vřesoviště.
Hanka si hověla na kamenném prahu starého seníku, opřená o hrubě otesaný trám, pískala si přadláckou písničku a koukala na cáry mlhy v údolí.
Přisedl si.
„Hledají tě.“
„Ať.“
Mlčel.
„Je to pořád dokola! Připravují si mě jako ovci na porážku. Reverend káže o ztracených dětech, Miss nám strká pod nos mapu se zvláštním zřetelem na střední Evropu a Mamie si dopisuje s Červeným křížem a přitom vykládá, jak mě má ráda.“
Posunul se blíž.
„Chtějí se mě zbavit. Nejsem pitomá! Jen se mi to snaží osladit.“
„Neutečeš.“
„Já vím.“
Zasvitlo mu v očích.
„Nadosmrti ztracená na blatech. Chrání ji pekelní psi s ohnivýma očima! Střezte se temných tajemství Dartmoorského vřesoviště!“
„Nosil bys mi sem potají chleba a špek?“
„Uzavřel bych pro tebe smlouvu s ďáblem, sestřičko,“ kluk se strašidelně zašklebil.
Konečně se pousmála.
„Jenže by to stejně nepomohlo. Už přijeli?“
„Mamie říkala, že až na čaj. Poslala mě pro tebe.“
V tichu a těsně vedle sebe pozorovali, jak se dole pod nimi pomalu rozlévá stříbřitý opar. Čouhala už jen špička kostela.
Hanka se zvedla.
Pomalu sestupovali z kopce.
Do mlhy.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit