47. kapitola - Pátrání

47. kapitola – Pátrání

Hrad se neochotně probouzel. Tlupa lidí, která pobíhá po okolí s pochodněmi mívá takový účinek. Stráže prohledávaly Vladkův domek.
Stráže nejspíš prošly výcvikem pro krizové situace, které se na hradě mohly odehrát, protože si počínaly velmi tiše a spořádaně, tudíž na rozdíl od bludičkového bolehlavu nestihla hrad hromadná panika. Mělo to však i své nevýhody. Šárka se bez všeobecného zmatku nemohla vytratit. Kamkoliv.
Ať chtěla sebevíc.
Mistříček jí ke všemu znehybnil prsty. Jako by byla pouliční kejklířka, před níž si musejí dávat pozor na triky a kapsy.
„Opravdu ses těch žab jenom dotýkala?“ zeptal se jí.
„Ano,“ zabručela a ohlédla se k oknu.
„Žádná ohnivá ani ohňostrůjná kouzla?“ řekl mistříček po jistém zaváhání.
„A prý ani žádná kuňka ohnivá. Jenom ropuchy,“ dodala Klára, které dali novou košili a léky na uklidnění nebo povzbuzení. Šárka si v té věci nebyla jistá. Když mistříček nabídl lektvar i jí, odmítla ho. Obávala se, že by snad pukla.

Ten pocit se znásobil, když přistoupila k oknu. „Nevykláněj se, princezno.“ Mistříček nezvykle rychle vstal.
„Myslela jsem, že uvidím, jestli se u něj svítí.“
„Teď rozhodně,“ pravil mistříček a zamnul si klouby rukou. „Váš otec se tam vypravil s celým houfem vojáků s pochodněmi.“
Táta. Dával rozkazy vlevo vpravo a přitom stál rovně, jako by spolkl pravítko.
„Půjdu s tebou,“ řekla královna.
„Musíš je střežit,“ odpověděl.
„Víš, co se stává, když…“ namítla královna.
„Ano,“ řekl a nehezky se usmál. „Pokusím se nic nepodpálit.“ Jak mohl někdo vypadat v županu tak výhružně?
Královna mu podala meč.
Zůstala na chodbě a prohodila pár slov se zrzkem.

Šárka se svezla do křesla vedle Kláry. „Spálí i postel?“ zeptala se mistříčka, který vzhlédl od podlahy, kde zkoumal to málo, co zbylo po žábách.
„Ne, to ne!“ zhrozila se Klára. „Přece to nebylo tak zlé!“
Mistříček i Šárka na ni zírali jako zjara.
„Klárko, optimismus je báječná vlastnost, ovšem nic se nemá přehánět. Když dovolíš…“ začal zkoumat matraci a navzdory Šárčiným protestům i prostor pod ní.
„To nemusíš!“ ujišťovala ho Klárka.
Mistr se zarazil a zašátral v místě u pelesti. Potom zpod ní vylovil knížku.
„Knížka kouzel?!“ vyjekla Šárka a okamžitě zalitovala, že se přiznala k tomu, že od Vladka dostala škapulíř. Třeba za to vůbec nemohla a kletba se vydrala s té růžové knížky s obrázkem jednorožce.
„Tvůj deník, princezno.“ Mistříček ho podal Kláře, která ho rychle sebrala a křečovitě ho držela na klíně.
„Zdá se, že k němu ropuší jed nepronikl.“
„Ke Kláře taky ne, ale já mám spálené ruce,“ řekla Šárka a mávla svými nedobrovolnými letními rukavicemi.
„Použila jsi nějaké protikouzlo, že?“ zeptal se mistr a upíral na Šárku neskonale moudrý a neskonale pronikavý pohled, až se jí z něj zatočila hlava.
Po ropuším útoku nemělo smysl zapírat. „Snažila jsem se.“
„Zachránila jsi sestře život.“
Šárka se napřímila. Hrdinství… to bylo něco úplně nového. Jenže se při tom statečném skutku prozradila. Znovu se stočila do klubíčka jako ježek. Vlastně měla pocit, že nějakého možná snědla podle toho, co jí vyváděl žaludek.
Mísila se jí v něm nechutná směs zrady. Vladko jí klidně mohl do břicha vrazit loveckou dýku. Ovšem jeho styl byla zákeřná magie.
Takže to jeho královna držela mimo hrad pomocí kouzla z vlasů a krve.
„Jak jsem mohla být tak hloupá?!“ Přitiskla si zavázané tlapy na uši.
Jenomže pak jí z žaludku vybublala druhá obava, ještě skrytější a sžíravější. Táta se při každé zmínce o její mámě a jejím čarodějnictví děsivě uzavřel do krunýře ukutého z mrazu a hněvu. Co s ní teď bude?
A královna v minulosti bojovala s černokněžníky.
Pak ucítila, jak ji Šárka hladí po zádech.
Jeden člen rodiny stál ještě při ní. Přestože k tomu měl nejmenší důvod.
Někdo vešel do dveří.
Šárka zvedla hlavu, ale hned neviděla, kdo to byl.
Před očima měla mistříčkova záda.
„Kryje mě vlastním tělem,“ uvědomila si.
Vida, tak dva členové rodiny.