48. Předpředposlední

Ráno cestou od autobusu viděla Růža doktora, jak sedá do auta. Doběhla ho a zjistila, že jede k Vláškům. To bude zpátky tak akorát na začátek ordinace, pomyslila si spokojeně, když se stavovala pro mlíko.
Taky že jo. Jen dodělala odběry, doktor dojel zpět a šli snídat. Růža vykládala, jak včera přebyla tu plískanici u Kodešů – jak Jardova maminka koukala, že se nechal ostříhat. Že to pak vzala pěšinou přes pastviny a les do Lhoty, že ji překvapilo, že to není zase tak daleko. Franta naznačil, že ho k těm vraždám něco napadlo, ale mluvil spíš o tom, že má starost o Lojzu, že se mu od včerejšího odpoledne nemůže dovolat.
Moc se nezdržovali, lidí bylo dost.

Bylo těsně po sedmé, doktor měl zrovna v ordinaci paní Léblovou, manželku jednoho místního soudruha z fabriky. Její kašel se pořád nějak nelepšil. Poslouchal jí plíce, to pískání bylo daleko horší než posledně. V duchu nadával, že by ji nejradši poslal na plicní a nemá kam.
Ozvalo se prudké zabouchání na dveře.
Růža vylítla ke dveřím, že se asi stala nějaká nehoda, ale tam stáli dva zcela zdravě vypadající jedinci, odstrčili ji a nakráčeli až do ordinace.
Doktor se jen natáhl, aby posunul zástěnu, aby na svlečenou paní Léblovou nebylo vidět až z čekárny, ale byl okamžitě seřván, ať se ani nehne.
Soudruzi se vytasili s průkazy a že jde doktor s nima. Ten starší z nich, co měl přes plešku přehazovačku, mu sebral z kapsy klíče, nechal si ukázat, který jsou od bytu.
Dveře až do čekárny byly celou dobu otevřené, studený průvan zavál místností, paní Léblová se rozkašlala až začala sípat, viditelně špatně se jí dýchalo.
Do toho se začal v čekárně rozčilovat Lébl, co tam na manželku čekal, co že si to dovolujou.
Příslušník s pleškou se tedy cestou do doktorova bytu zastavil v čekárně a zavřel za sebou dveře.
Mezitím už bylo jasno, že u paní Léblové nejde jen běžnej kašlík, ale o nabíhající astmatickej záchvat.
Doktor a Růža byli sehraná dvojka – kalciovka, adrenalin, kortikoidy, jen to lítalo a Růža už volala do špitálu do Bukoviny pro sanitu.
Sípání se výrazně vylepšilo, ale i tak paní Léblová stále dýchala velmi namáhavě.
Druhý příslušník, o něco mladší, vysoký tmavovlasý, vypadal, že ho aktuální dění trochu vyhodilo z konceptu, tak naštěstí nic neříkal, nechal je pracovat a zatím si zapálil cigaretu. Vyfoukl kouř paní Léblové pod nos.
Franta by se normálně rozčilil, tentokrát na to neměl odvahu. Místo toho nenápadně pokynul hlavou ke klíčům, které vězely v zámku od prosklené skříně lékárny. Růža pochopila. Nechává jí tu proti všem pravidlům klíče od opiátů, ono by se to u Vlášků jinak zvládnout nedalo, pokud doktor nebude v dosahu.
„Dneska sloužim,“ řekla Růža bezvýrazně, chtěla se ujistit, jak to řešit v noci, kdy nebude moct k Vláškům dojet sama.
„Tak řekni Marušce,“ odpověděl doktor a zopakoval dávkování.
Do toho už zase zahartusil ten příslušník, že se nemají domlouvat, přitom poslal další oblak cigaretového kouře směrem k paní Léblové.
Nedlouho po tom dorazil zpátky druhý příslušník a práskl o stůl dvěma složkama pitevních protokolů: „Co to má znamenat?!“ vyjel na doktora.
Franta koukal na paní Léblovou, jak se už zase rozkašlává. Snažil se odpovědět co nejvíc klidně: „Soudruzi, tady paní Léblové ten stres nedělá dobře, nemohli bychom to probrat…“
„Jdeme!“ projevil se mladší ze soudruhů a drapnul doktora za límec u pláště. Byl víc než o hlavu vyšší, šlo mu to snadno.
Růža chvíli zmateně koukala na paní Léblovou a trojici odcházející čekárnou. Pak vytahla z kabely svoji svačinu přichystanou na noční, u dveří popadla doktorův kabát a klobouk a vyběhla za nimi. Ještě to stihla strčit do ruky tomu příslušníkovi s přehazovačkou, který nasedal do auta poslední. Kupodivu neprotestoval.
Honem doběhla zpátky do ordinace. Paní Léblová dýchala v rámci možností normálně.
Vzala pana Lébla z čekárny a posadila ho k manželce a snažila se mu vysvětlit situaci. Rozčiloval se, že si bude stěžovat. Trpělivě se mu snažila vysvětlit, že se má uklidnit, že to jeho paní nedělá dobře, když se zlobí. Těch deset minut, než dojela sanita, bylo nekonečných.
Sanitka dojela i s posádkou, Růža měla trochu obavu, že pošlou jen převozku a bude muset s paní Léblovou do Bukoviny. Nejen že nemusela, ale tahle sanitka jela i s kyslíkem a ten paní Léblové viditelně ulevil. To už se pak i jejímu manželovi snadněji vysvětlovalo, že jí bude v nemocnici lépe.
Růža vypravila sanitku a vrátila se do čekárny. Koukla na hodiny a po lidech v čekárně. Jak to zařídit, když vůbec neví, kdy doktor dorazí? Pár akutnějších případů stihla posadit na školní autobus a domluvila jim to na středisku v Bukovině, že je vezme doktorka Horáková. U zbytku jen sepsala, co potřebovali, a nachystala to tam doktorovi k řešení.
Za chvíli seděla v přípravně sama a najednou neměla co dělat. Než se rozmyslela, kde začne s generálním úklidem, zazvonil telefon.

„Středisko Dolánky,“ ohlásila se.
„Dobrý den, tady major Votava, sháním nadporučíka Tichého.“
V Růže pěkně hrklo: „Vy taky? Pan doktor se mu od včera nemůže dovolat.“
„Můžete mi prosím dát doktora?“ majorovi se evidentně nechtělo bavit s rozrušenou sestřičkou.
„Nemůžu. Před chvílí ho sebrali vaši kolegové.“
„Prosím?!“
Růža vysypala popis dvou příslušníků včetně přehazovačky a poznávací značky jejich auta.
V telefonu bylo chvíli ticho. „To asi nesouvisí…“ vypadalo to, že major Votava se snaží rychle ukončit hovor, aby mohl začít pátrat jinde.
Růža spustila tak ostře, až sama sebe překvapila: „Ale souvisí! Tohle nebyli místní soudruzi. Tohle bylo auto s hradeckou poznávačkou a odjížděli na Chvojkovice, kdyby jeli tady na okres, tak pojedou na druhou stranu.“ Až jak to říkala, tak jí došlo, že by v té větě asi nemuselo úplně přesně zaznít, že poměrně přesně ví, jak vypadají zdejší soudruzi od StB.
„Ale…“
„Já bydlím v podnájmu hned vedle Vaňáskových, v úterý tam byli oba synové a pan nadporučík prej donutil Richarda přiznat, že se tu smrt otce snaží řešit po vlastní ose. Prej u toho ještě nadával, že ty jeho kolegové tady z okresu jsou úplně neschopný.“
„Do prdele!“ majoru Votavovi to konečně došlo, „jestli je to opravdu tohle, tak tam skončili oba. Lojza i ten váš doktor. Do prdele!“
Růža nevěděla, jak reagovat, ale major Votava se rychle uklidnil. Nechal si znovu říct SPZ auta i popis těch dvou příslušníků a přesné časové údaje odjezdu, že si to všechno ověří.
Pak se ještě zeptal: „Nevíte, co měl doktor pro nadporučíka?“
„Nemluvil o tom, chtěl to nejprve probrat s ním. Ale včera jsem mluvila s jedním kamarádem toho Ládi, co našel to tělo soudruha předsedy. Prej se mu z něj podařilo dostat, že tam v tom kravíně ležel hodně podobně, jako ta paní Braunová, jen o kousek dál. A prej tam byly ještě vprostřed cesty neuklizené vidle, jako kdyby je upustil, když upadl. Jinak tam bylo všechno normálně. Jenže to je asi k ničemu. Ládík to nikomu jinýmu nezopakuje a i kdyby…“
„Já vím, zrovna důvěryhodný svědek to není…“ doplnil major zamyšleně.
Růža pokračovala: „Jeden z těch soudruhů před chvílí přinesl z doktorova bytu dvě složky. Na té vrchní bylo jméno Vojtěcha Vaňáska. Řekla bych, že tu pan nadporučík…“
„… asi něco zapomněl,“ zase dohodil konec věty. „Já ho zastřelim!“
Růža reagovala věcně: „Pokud už nestihl mít z těch vašich kolegů infarkt. Má špatný srdce a léky s sebou nenosí…“
Major reagoval nevěřícně: „Jak to ten dědek dělá, že si všechny omotá kolem prstu…“ zase se chvilku odmlčel, asi si rovnal v hlavě, jestli už má všechny informace. „Tak nahledanou. A děkuju.“