5.

Se zatajeným dechem sledoval, jak se k němu mladík blíží. Štíhlý, plavý, žádoucí. Nemohl se dočkat, až ho sevře v ....
„Seregile! Seregile! S Elsbet se něco děje. Strejdo Seregile! Neviděl jsi tátu!“ Gherinův křik surově pronikl do jeho snu.
„Co? Co?“ probuzený elf se prudce posadil, ale nechápal, co se po něm chce: „Elsbet? Kde?“
„V knihovně, na zemi. Máma mě poslala pro tátu, ale ten není v pokoji. Nevíš, kde je?“
Seregil se bezradně podrbal na hlavě: „Zkus u koní. Tam bych Micuma hledal já.“

Přestože jako špeh a vyzvědač toho zažil hodně, včetně zajetí, boje s čaroději a démony, nic ho nepřipravilo na situaci v knihovně.
Nevnímající dívku v křečích matka držela v náručí a bezúspěšně se ji pokoušela probrat. Vedle ní klečel nevlastní bratr, svíral její ruku, jakoby se bál, že sestra zmizí, když ji pustí.
Utrpení někoho blízkého, a Elsbet, dcera jeho přítele a spolupracovníka, kterou znal od narození, pro něj taková byla, bolí vícenásobně.
Teprve až na druhý pohled pak si Seregil povšiml knížky v její druhé ruce. Chtěl jí vytáhnout, ale čaroděj Thero, který zrovna vstoupil do místnosti s dívčiným otcem, mu v tom zabránil.
„Nesahej na ni! Je prokletá.“
„Kde se tu vzala?“ Seregil nahněvaně se obrátil na správce, ten však jen zmateně pokrčil rameny.
„To já,“ ozval se nesměle Vhadä, „prohlížel jsem si knihy, co přivezla paní Adzriel, přitom jsem zavadil o sovu,“ ukázal na dřevěný reliéf knihovny, „a knížka vypadla. Nevěděl jsem kam patří, tak jsem ji položil na hromádku ke knihám.“
„To je teď jedno,“ přerušil je zničený otec, „dokážeš jí pomoct, Thero?“ obrátil se na kouzelníka.
„Ano,“ sebejistě odvětil čaroděj, „jen si musím nachystat pár věcí. Naštěstí ji Luthas dodává životní energii.“
„Luthas?“ podivil se Seregil a s obavami na chlapce pohlédl, vnuk jeho bývalé hospodyně a odchovanec jeho přátel dosud žádné magické ani léčitelské nadání neprojevil.
„Ano, Luthas, přineste mu jablečný mošt, ať se nevyčerpá nad míru.“