51. Epilog první

V parku u zámku sedělo na lavičkách více stařečků, většina se jen vyhřívala na sluníčku, pár jich mělo návštěvu.
Na jedné lavičce seděl muž s divně zkroucenou páteří s ještě o mnoho let starším kolegou, kterýmu jela pusa jak kolovrátek: Děti, vnoučata, choroby, ale i vzpomínky na válku.
„Soudruhu plukovníku, je čas na večeři,“ ozval se přísný hlas jedné z ošetřovatelek, která odvážela jiného dědu ze zahrady do domu na kolečkové židli.
„Je to tu děsný Lojzo, to je furt soudruhu plukovníku sem, soudruhu plukovníku tam, chovají se supeructivě, ale ve skutečnosti mám pocit, že nás tu zavřeli, jen aby se nás zbavili,“ zabručel starší z mužů.
„No, Bohouši, co jsem koukal, tak ne všem tady to pálí tak dobře jako tobě, tak to v jejich případě asi i trochu chápu. Kdyby nějakej zmatenej zasloužilej soudruh začal někde něco politickýho vykládat na veřejnosti… Ale v tvým případě si říkám, jestli by ti nebylo líp v obyčejným důchoďáku, takhle za tebou nemůže ani nikdo na návštěvu, kdybys viděl ty lustrace, než mě sem vůbec pustili.“
„Syn říká, že je tady ta péče nejlepší…“ řekl smutně Bohouš.
Přitočila se jiná sestřička, vesele na Bohouše mrkla: „Pojďte na tu večeři, dneska je řízek, ten máte rád. A jestli tu zbydete poslední, tak zas dostanu od vrchní vyhubováno.“
Bohouš se zvedl, ale s loučením počkal, až sestřička zase odběhla: „Vím, že tu nejsi kvůli mně, ale kvůli tamtěm dvěma,“ kývl směrem ke dvojici, která odcházela k domu, vnuk odváděl špatně chodícího dědu. „Přijdeš ještě?“
Lojza pokrčil rameny: „Hele, neslibuju nic, teď mi je dobře, ale před pár tejdama jsem myslel, že dělám na svém definitivně posledním případu. Měl jsem kliku, narazil jsem na fakt dobrýho doktora, kterej mi to dal trochu do kupy. Jenže, jak dlouho to vydrží, to nevim.“
Bohouš přikývl a řekl bezbarvě, „tak nazdar.“
„Určitě aspoň zavolám,“ slíbil Lojza a koukal za ním, jak pomalu odchází, dodal spíš už jen pro sebe: „Nazdar.“
Přitočila se k němu ta milá sestřička: „Jste hodnej, že jste se stavil, udělal jste mu radost. Je mi ho trochu líto. Jeho syn tu nebyl snad od Vánoc. Vnučky viděl před pár lety.“
Lojza smutně kývl a zeptal se na něco jiného: „Sestřičko, jezdí sem nějakej autobus? Já to před ním nechtěl říkat, ale pěšky to z nádraží nedojdu a ten taxík, co jsem ho měl dneska, mi udělal pěknou díru do rozpočtu.“
Sestřička se chápavě usmála, ale zavrtěla hlavou: „Autobus jezdí jen pro zaměstnance, jednu směnu přiveze, druhou odveze.“
„To se nedá nic dělat,“ řekl Lojza. „Stejně děkuju. Na shledanou.“ A pomalinku odcházel směrem k vrátnici.

Lojzu došel mladý muž, co odcházel z návštěvy: „Ste si mě teda pěkně vyčíhnul, to se musí nechat.“
Lojza odpověděl: „Trochu práce to dalo, soudruhu majore.“
Richard Vaňásek na to nepříliš uctivě, ale vlastně bez agresivity: „Tak co chcete?“
„Popovídat si mimo svědky, pokud budete chtít.“
„Proč bych o to měl stát?“ hodil další otázku stejně unaveným tónem, jako tu předchozí.
Došli až na parkoviště před vrátnicí k Richardovu vozu.
„Vyšetřování je skončeno, oficiálně se kolem úmrtí vašeho dědy nic dít nebude, nicméně,“ zaváhal s formulací, „lezou mi z toho konsekvence, které by vás jednou ještě mohly dohnat.“
„A z čiré dobroty srdce mě o nich chcete poinformovat,“ plesknul Richard už s dobře zřetelnou dávkou sarkasmu v hlase.
Lojza pokrčil rameny. „Kromě vašeho bratra Josefa se to týká ještě dvou dalších osob, z nichž jedna mi přijde opravdu jako oběť situace a v jejím případě bych byl dost nerad, aby si to znova vyžrala, kdyby to ta druhá pěkně rozmázla. A pravděpodobnost výskytu tohoto jevu je víc než reálná.“
Muži stáli proti sobě. Chvíli na sebe jen hleděli.

Nakonec Richard řekl: „Nebudeme to probírat tady. Jste tu autem?“
Lojza zavrtěl hlavou.
„Tak nasedněte,“ zavrtěl nevěřícně hlavou. „Vy jste počítal s tím, že vám udělám odvoz?“
„No trochu jsem se bál, abyste to nešel z nádraží pěšky, je to jen sedm kilometrů,“ zasmál se Lojza, když se usazoval.
Richard beze slova nastartoval a rozjel se.
Lojza pokračoval: „Chtěl jsem, abychom měli oba krytí, proč se bavíme. Utrousil jsem před sestřičkou, že nemám na taxík zpátky.“
„Generál říkal, že jste mrcha mazaná,“ řekl Richard dost jedovatě, ale po chvíli dodal mírněji: „Ale asi s tím máte pravdu. Mohli bychom se stavit někde v Praze v hospodě, asi se kecáním zdržíme tak jak tak, tak abych mohl v klidu říct, že jsem si dal venku večeři.“
Lojza se zamyslel a řekl jednu hospodu blízko Hlavního nádraží. Tam se často stavoval, když mu zbylo trochu času do odjezdu vlaku. „Dělaj tam dobrej guláš, skoro jako v hospodě ve Lhotě.“

Do řeči se dali až po tom guláši.
„Tak co máte?“ řekl Richard bez obalu.
„Asi vám nemusím říkat, kdo zabil vašeho dědu.“
Richard nasucho polkl a kývl.
„Přišel jste na to proč?“
Richard jen zavrtěl hlavou.
„Máte s Josefem ještě dva bratry.“
Richard chvíli mlčel a pak řekl: „Chápu, proč jste mi to chtěl říct, že si ty matky budou moct dělat nějaký nároky, ale přijde mi to málo. Táta měl ženskejch mraky, kvůli tomu by se s dědou nezhádali tak, aby to skončilo takhle.“
„Ty matky byly obě nezletilý.“
Richard složil hlavu do dlaní, pak mávnul na vrchního.
„Toho panáka byste musel vysvětlovat, a dost pravděpodobně byste neskončil u jednoho,“ utrousil Lojza, než došel vrchní.
Takže si místo panáka objednali kafe a Lojza zrovna zaplatil za oba, jakože revanš za to svezení.
„Andrea?“ zeptal se Richard, když se trochu vzpamatoval. Důvod zabrání dědovy chalupy měl rázem jednoduché vysvětlení.
„Jo,“ kývl Lojza.
„Tváří se, že to je Komárka, to by mohlo vydržet. Kdo je ta druhá?“
„Druhá je Jana.“
„Dcera od Václava?“
Lojza zase kývl.
„No jo, ta je svobodná.“
„Ale problémy čekám spíš od Andrey, má na to spíš povahu. Pokud by jim s tím Komárkem to manželství úplně neklapalo, tak si dovedu představit, že…“
„Bude stačit, až zjistí, o kolik jde v tom dědickém řízení. Je to pěkná čůza,“ ulevil si Richard a odmlčel se, protože jim číšník právě donesl to kafe. Pokračoval, až potom, co odešel: „Janu tak moc neznám, říkal jste, že vám jedna příjde jako oběť, to jste myslel ji?“
Lojza přikývl, ale dodal. „Ono jisto jistě i Andrea do toho spadla bez vlastního přičinění, jen se v tom zcela v rodinné tradici rychle naučila chodit. Jana si rozbila hubu výrazně víc. Bylo jí sotva šestnáct a bylo to krátce po tom, co jí náhle umřela matka. Jejího otce a babku znáte, zrovna jednoduchý to tou dobou neměla,“ povzdechl. „O tom, jak snadno nešťastnej puberťák spadne do průseru na celej život, zrovna vám vykládat nemusím. O tom víte svoje.“
Richard se nadechoval k rázné odpovědi, ale pak si to rozmyslel.
Lojza to sledoval, ale jen si zamíchal kafe a vrátil se k původnímu tématu: „Asi bych vám to měl říct víc ze široka, abyste věděl, kdo o čem ví a tak.“
Na tohle Richard kývl.
„Celej tenhle případ vyřešil Franta. Jako doktor Šrámek. Nejen ten mechanismus úrazu v tom kravíně. Když mu došlo, že nehledáme jednoho vraha pro oba, tak si to poskládal, protože věděl spoustu věcí, co já ne. Věděl třeba, že obě holky dělaly na Joskově statku u krav. A že podle krevní skupiny nemůže být malej Péťa Komárkův syn, že má stejnou krevní skupinu jako váš táta. Taky byl u toho, když Jana zjistila, že je těhotná, protože si rozrazila hlavu, když omdlela na brigádě v Dolánkách. Což bylo den před tím, než našel starýho pána mrtvýho.“
„Co tehdy u dědy vůbec dělal?“
„Starýho pána chytly záda, namohl si je, když se uklízely otavy. Jeden den tam byla s nějakýma analgetikama Růženka - ta sestřička, co bydlí u Marušky, dělá u Šrámka na obvodu. Od ní se váš děda asi dozvěděl o té Janě. Následující den ráno mu šla dát ještě další dávku, ale přišlo jí, že to moc nezabírá, tak ho šel doktor odpoledne zkontrolovat sám…“
„A našel ho mrtvýho. To asi sedí. I to, že táta nevěděl, že se tam vyskytne. Děda by si mu nikdy na nic nestěžoval, i kdyby měl lízt bolestí po čtyřech,“ komentoval Richard věcně a navázal. „Kdo všechno o tom ví?“
„Mimo mne a Franty ještě Maruška.“
„Maruška je v pohodě,“ povzdechl Richard. „A Andrea s Janou?“
„S Andreou jsem nemluvil, s Janou jen o tom těhotenství. O úmrtí vašeho dědy nikoliv. Ani to jsem neudělal cíleně, jen to tak vyšlo ze situace, když jsme dořešovali ještě nějaké konsekvence kolem úmrtí vašeho otce.“
„Jaký konsekvence?“ zeptal se podrážděně. „Hospodskej ho načapal s manželkou a propleskl ho, jemu došlo, že je výročí úmrtí mámy, který slíbil, že si někoho najde a nebude chodit za ženskejma, tak se vožral a pak upadl.“
„Zrovna uprostřed kravína? Co by tam v noci dělal? Proč se prostě nešel vychrápat do kanclu na kanape?“
Richard pokrčil rameny.
„Původně jsem vám to nechtěl říkat, ale…“
„Mluvte,“ řekl Richard ostře.
„Přihlásil se mi jedinec, že má černý svědomí z toho, že vašemu otci neposkytl pomoc, když upadl. Z protokolu jsem to vynechal, protože z toho vylezlo, že váš otec zemřel při pokusu o další vraždu. Honil dotyčného s vidlema v ruce přes kravín.“
Richard jen mlčky hleděl na stůl, jako by počítal kostičky na ubruse.
„Ještě před tím úrazem té sekretářky jsem strávil odpoledne s tím slaboduchým Láďou. Dali jsme si housku se salámem a prošli se kravínem. To, co z něj lezlo, mi tehdy moc nedávalo smysl, ale o těch vidlích mluvil…“
„Já vám to věřim,“ přerušil ho tiše Richard, „ale bráchovi to říkat nebudu. Něco asi budu muset kvůli Andree, ale…“
„Na vašem místě bych mu to řekl jen v případě, že by to prasklo. Kdo ví, do jaký kovbojky by vás jinak zase natlačil.“
Richard na něj nevěřícně pohlédl.
„Ta moje noc na StB a doktorův výlet tamtéž byl jeho nápad, ne?“
Richard mu koukl do očí: „To sice jo, ale přemlouvat mě nemusel. Nechtěl jsem si připustit, že to s tátou a dědou jsou dvě různé věci, protože pak by mi bylo naprosto jasné, kdo to dědovi udělal.“
„Děkuju,“ řekl vážně Lojza.
„Prosím?“ zeptal se Richard nechápavě.
„Děkuju, že se se mnou bavíš takhle na rovinu.“ Lojza mu nevědomky začal tykat.
„Víc už dělat nemůžu, když jsem to jinak celý posral.“
„Posral, neposral. Hele, za ty roky na kriminálce jsem už viděl spoustu příbuznejch, jak od obětí, tak do vrahů. Každýho to semele, každýho trochu jinak, otevřou se starý rány…“
„Nerad to přiznávám, ale zachránils mi prdel. Byl jsem posedlej tím, že to je vina Konečnýho. Kdyby ho pověsili…“ nedořekl a zase se zahleděl na kostkovaný ubrus. Pak tiše dodal: „Nikdy jsem nechápal, jak se tehdy na konci války mohl strejc Václav oběsit a nechat manželce na krku malý děcko… Teď už to asi chápu.“
Lojza pokýval hlavou, že rozumí. Upil kafe a řekl: „Mimochodem, doktor taky tvrdil, že část těch reakcí tvýho táty mohla souviset s tím, že mu cosi rostlo v hlavě. Nevím, jestli ti to trochu pomůže.“
Richard pokrčil rameny a řekl smutně: „Prošel jsem si všechny ty švindly okolo JZD. Konečnej tam byl jen třešinka na dortu. Spoustu věcí, a komplikovanejch, měl táta na triku sám a byly i z poslední doby. Rozhodně se v jeho případě mnoho na omezený mentální kapacity svalit nedá.“
„Bohužel se mi to taky spíš jeví takhle, ale doktor tvrdil, že nějaká odbržděnost v těch věcech kolem ženskejch by se na to asi svést nechala.“
Richard zavrtěl hlavou: „Kdyby to byla jen ta Andrea, tak bych tomu asi ještě věřil, ale když si pak cíleně ke kravám vezme jinou mladou holku…“ Vypadal neuvěřitelně sklesle.

Lojza změnil téma: „Neuvažoval jsi o změně ovzduší? Mám pocit, že by ti to udělalo dobře.“
Richard se trpce pousmál: „Jo, tak tohle jsem si říkal už mockrát, ale jsou holt práce, ze kterých se jen tak neodchází.“
Lojza zase kývl: „To je fakt. Nicméně, jak jsem tak nad tím přemejšlel, při tom všem srabu máš asi aktuálně poměrně jedinečnou šanci. Nedohledal jsem, co přesně děláš, na to máš teda krytí dokonalý. Tipnul bych si, že jsi chůva nějakýho vysokýho papaláše. To se bez plnýho soustředění dělat nedá. A pochybuju, že to seš teď schopnej zvládnout.“ Větu doplnil tím, že naznačil pohyb, jako by do sebe oklopil panáka.
„To je fakt,“ přikývl Richard bez protestu. „Bojim se, že někde něco poseru. Jenže když bych se nechal někam přeložit, tak bych asi chcípnul. Když jsem viděl ty hradecký kreatury… Představa, že s tímhle budu pracovat… A na čem…“
„A co kriminálka? Pálí ti to a vnímáš věci tak, jak jsou. Myslím, že by ti to šlo a trochu by ti to zaměstnalo mozkový závity. S Honzou Votavou se znáš z vojenský školy, ne? Tak se s nim domluv, ten by ti mohl něco dohodit, ten má známejch spoustu…“
„Ten se na mě vysere. Právě proto, že se s nim znám.“
„Vy jste jeden horší jak druhej. Jestli jsi to nepochopil, tak celej váš problém vzešel z toho, že si tam nějakej debil tehdy hojil ego na dvou klukách, co byli totálně v prdeli. Jednomu umřela máma a druhej furt řešil průsery svýho věčně vožralýho otce.“
„No právě. Pár z těch průserů jsem napráskal já a ještě jsem si myslel, co nedělám za záslužnou věc.“
„Měl jsi na něj pifku, protože ti někdo tvrdil, co že rozhlašoval o tvý matce.“
Richard kývl.
„Tak dneska už ti muselo dojít, že Honza měl tehdy úplně jiný starosti. Ten, kdo to tam tehdy rozprášil, byl podle mě mezi šaržema. Pěknej hajzl, mám i tip, ale říkat ti ho nebudu. Přeber si to sám.“
Richard chvíli přepočítával kostky na ubruse, pak pohleděl Lojzovi do očí a řekl: „Děkuju.“
Lojza jen pokrčil rameny a usmál se.
Richard vstal a začal si oblíkat kabát, ale pak ještě vytahl z kapsy papírek: „Napiš mi sem číslo, až zas pojedu za generálem, tak ti dám vědět. Kdybys chtěl, tak se domluvíme a někde bych tě nabral. Je mi toho tvýho plukovníka trochu líto, dědek si na něm dost vylejvá zlost.“
„To není překvapivé, dělal to už v Buzuluku.“ Lojza dopsal číslo a řekl: „Děkuju, i za Bohouše.“
Richard odešel bez pozdravu, jako vždy.