55. kapitola – Stručný popis zdlouhavého putování

55. kapitola – Stručný popis zdlouhavého putování

Než se vydaly dál, Klára ukázala na uzlík, který Šárka odložila do trávy na břehu.
Pak namířila prstem na vodu.
Šárka se na ni podívala. „Ty ho chceš napájet za to, co nám udělal?“
Klára ukázala na svou hlavu, pak ani ni a zakmitala prsty.
„Jo, pomohl nám utéct, ale… Kladná postava,“ rychle se opravila, „kladný kus rostliny se takhle nesměje.“
Klára naléhavě zakňourala.
„Dobře.“ Šárka bludný kořen s nedůvěrou vybalila. Nepokusil se odplazit, ani se nehihňal. Vypadalo to, že sází na to, že i rostlina může hrát mrtvého brouka. „Mě neobalamutíš,“ ucedila Šárka. „Takhle rychle bys neuschnul.“ Přidržela ho v cípu deky ve studánce. A pak ho zabalila do nasáklé látky.
Třeba ho stejně jako je přešel smích.

Šárka si divočiny užila dost.
Napadlo ji, jestli by se jí nepodařilo přivázat si k chodidlům aspoň kusy kůry.
Využila toho, že se Klára s trhnutím málem vrhla jednou za zajícem a podruhé za vyplašenou srnkou, a popadla sestru volnou rukou za rámě, aby se je nepokusila pronásledovat, a při té příležitosti se do ní maličko zavěsila.
„I když třeba by je dokázala ulovit. Kdyby jí fungoval hlas, mohla by přilákat lesní zvěř zpěvem a pak je zakousnout. Mohly bychom si je upéct. Oheň bych zvládla,“ přemítala Šárka. Jenomže teď by byl zpěv na ní. A malé zlé myšlenky, které jsou vždycky připravené vystrčit růžky, ji znepokojovaly představami, že Klára možná přišla o hlas jednou provždy.
„Sklapněte, sklapněte, sklapněte,“ utrhla se na ně v duchu Šárka a to trojí opakování zabralo jako kouzlo.
Byla to úleva, ale jen po téhle stránce a jen na chvíli.
Jak postupovaly, Šárka se na sestru věsila čím dál víc. Klára ovšem neprotestovala.
Bylo uklidňující cítit pod prsty útlou dívčí paži a pokožku porostlou obvyklou lidskou dávkou srsti.
Když si Šárka asi po sto padesáté nakopla prsty u nohou, prohlásila dramaticky: „Háji, Lese, Dubino…“
Klára ukázala na nejbližší strom.
„Tak bučino,“ deklamovala dál Šárka, „přijmi mou krvavou obětinu, úlitbu z nejvyšších, a vyveď nás ze svého stínu. Propusť nás do luk či na pastvinu. Ať nesu jakoukoli vinu…“
Možná by z toho bylo i kouzlo, kdyby ji Klára nepřerušila tím, že se plácla dlaní do čela a začala úpěnlivě výt.

Musely uběhnout věky, ovšem jejich (bohužel pokračující) krvavé oběti nebo vytí nezůstaly nevyslyšeny. Les je navzdory všemu vzal na milost a předhodil jim schůdnou stezku do civilizace, která se nedala splést s nějakou pěšinou vyšlapanou laněmi a jezevci.
Jenže až potom, co je povodil z kopce do kopce, skrz kamenitý potok, pak je chvíli stáčel do skal, jenom aby jim zatarasil cestu mlázím.
Na poslední chvíli, kdy už se stromy rozpačitě rozestupovaly před sluncem, si princezny pokusil získat borůvkami, ale nebylo mu to nic platné.
Jakmile za kmeny uviděly údolí pošité záplatami polí a sadů, Šárka by až plakala úlevou, protože už jí před očima poskakovaly hvězdičky a mezi nimi se za podezřele uklidňující melodie provokativně pohupovalo pachole s papírovou čapkou na dřevěném koni. Šárka naštěstí zamrkala a zahnala přeludy i vlezlou melodii, ještě než se pokusila dítku koně vyrvat, pro jistotu ho jím přetáhnout, načež by odjela na tom překvapivě pohyblivém dopravním prostředku i s Klárou.
Pocit úlevy a návratu příčetnosti však vmžiku vystřídala nová obava.
„Počkej tady,“ řekla Šárka sestře. Klára si odfrkla, ať to znamenalo cokoli.
Šárka se vydrala se houštinami a – jauvajs, kurňajs; co by jen mistříček a dvorní dámy řekli na takové výrazy? (Blanku už několikrát přistihla při daleko horších.) – kopřivami ven.
Svět kolem se tvářil podezřele poklidně, až obrazně. Modré nebe, zlátnoucí lány, hebká tráva, s kobylkami, které jí uskakovaly před těžce zkoušenými prsty. Nikde nevlál temný muž na temném oři. V tomhle světě pro něj nebylo místo.
Štěstí jim přálo ještě o něco víc, protože se na dohled nenacházel žádný z místních obyvatel. Dole pod mírným svahem se pásly krávy. A ty značily pastevce a stavení, které se zatím skrývalo a nejspíš se je chystalo přepadnout ze zálohy támhle za vrbovím. Hned vedle, mezi stromy vysázenými v úhledných řadách zahlédla postavu… a o kus dál za dřevěným plotem stála další.
„To nic, nevidí mě,“ uklidňovala se.
Lidé dole jí nevěnovali pozornost.
„Jak zařídím, aby nikdo neviděl Kláru?“ Šárka si vybavovala, jak listovala knihou kouzel. Náhodná kouzla, kterým porozuměla, další, o nichž se domnívala, že je chápe, dokud je nevyzkoušela. Chyby a omyly.
Když byla u těch omylů, málem vyprskla smíchy. Protože ti muži v sadu stáli dočista bez hnutí s roztaženýma rukama.
Nejbáječnější objev dneška. Studánka se pomalu mohla zahrabat.
„Stojí strašák v širém poli,“ zanotovala si v duchu celá šťastná, že setkání s místními obyvateli se alespoň o chvilku odkládá.
Jenže pak si uvědomila svůj druhý omyl. Nechala Kláru samotnou na kraji hvozdu.
S leknutím rychle dokulhala zpátky mezi stromy, a když uviděla, jak na ni sestra trpělivě čeká jako přízrak v bílém rouchu, ztracený v době poledne mimo svou říši, spadl jí kámen ze srdce.
„Nesmím ji spouštět z očí a musím přimět všechny ostatní, aby udělali pravý opak,“ předsevzala si. „Našla jsem nějaké oblečení,“ oznámila hrdě sestře.
Teď se ho jen zmocnit.