Jistí filozofové tvrdí, že největším nepřítelem člověka je jeho vlastní já. Z toho je znát, že filozofování je často sedavé zaměstnání, pokud vás zrovna nehoní po tržišti rozběsněný dav. Největším nepřítelem člověka jsou totiž jeho nohy, nebo spíš puchýře na nich.
Šárka k tomu závěru neochvějně dospívala už od okamžiku, kdy Kláře půjčila své boty.
Teď už na ní bylo utrpení znát natolik, že ji Klára popadla za košili a přiměla ji zastavit. Pak začala výrazně gestikulovat a ukazovala střídavě na její nohy, pak na své a potom pro změnu na Šárčinu hlavu.
Stály u cesty kus za vsí. Šárka se snažila popadnout dech, najít ztracenou rovnováhu aspoň tělesné schránky… vnitřní klid vzdala; měla podezření, že ten se u ní nikdy nevyskytoval. Původně se chtěla dostat co nejdál od statku pro případ, že by je jeho obyvatelé chtěli najít a vyrovnat si s nimi účty. Jenomže pak jí praskl puchýř na palci a spustil krizi.
Neuvěřitelné, co taková menší díra v noze dokáže.
Šárka se syknutím nemotorně dosedla, tudíž ji vzápětí začala bolet i příslušná část těla.
Popadla se za strádající prsty a prohmátla si je.
Cestou sem zkoušela potají vysílat směrem ke svým nohám povzbudivá slova a doufala, že se z nich vyklube nenápadná magie, ovšem nejspíš se jen vysilovala a vyšilovala.
„Neměly bychom tady zůstávat všem na očích,“ řekla rozmrzele.
Klára se rozhlédla kolem a významně rozhodila rukama.
Když Šárka přimhouřila oči, sestřin obličej pod kloboukem vypadal o něco míň… čenichový.
„Zaslechla bys, kdyby se k nám řítil rozvášněný dav toužící – jauva – po pomstě?“ zeptala se Šárka.
Klára pokrčila rameny a naklonila hlavu, jako kdyby naslouchala. Nebo napodobovala psy z královského psince. To Šárku přivedlo zpátky k Vševladovi a k domovu a znovu se jí zmocnil vztek, smutek a únava je jen prohloubila. Svěsila hlavu. Hlavu měla otupělou, nohy bolavé a z celé té rovnice jí najednou začala vycházet bezradnost, nebo možná beznaděj, nějaký bez v tom rozhodně hrál roli.
Potřebovala by pořádně tlustý seznam řešení.
Prudce se posadila, když uslyšela zvuk trhané látky. Udřímla? Na jak dlouho?
Klára si před ní klekla a začala jí ovazoval pravou nohu pruhem plátna.
Šárka si vzpomněla na to, jak Anně kdysi ovazovala poraněnou ruku. Sestřiny prsty se obratně a konejšivě dotýkaly jejího nártu a hřály.
„Nemáš taky kouzelnické schopnosti?“ uvažovala Šárka nahlas, ale její slova vystřídal záchvat hihňání, za který by se nemusel stydět celý Klářin chumel kamarádek. „To lechtá!“
Škubla nohou a Klára rychle nechala její chodidlo na pokoji, než jí sestra vyrazí zbrusu nové zuby. Její úsměv pod kloboukem byl ovšem plný spokojenosti a špičáků.
„Levou zvládnu ovázat sama,“ řekla Šárka, jenže Klára o tom nechtěla ani slyšet a vzdorujte šelmě se zabijáckým skusem. Navíc bylo hezké nechat se opečovávat.
Šárka mhouřila oči dál. Hrozilo, že zase usne, ale taky jí před očima mezi mžitkami tančily i povědomé rysy Klářiny tváře. Obrovské modré oči neustále připravené se rozzářit, když se sestra pro něco nadchne. K čemuž docházelo klidně i tucetkrát za hodinu, světlé obočí – méně husté než teď, podstatě méně husté, ale s pořádnou břitvou by se to třeba dalo řešit – a nos… ten byl nejhorší, protože scvrknout čenich na Klářin líbezný nůsek chtělo obrovskou fantazii a taky bylo nutné posunout čelisti hodně dozadu… Ovšem stačí trochu přeskupit kosti obličeje a…
Když přimhouří oči na nejtitěrnější skuliny…
„Vstávej,“ řekla jí Klára a jemně jí zatřásla ramenem. „Někdo jede.“
Šárka s sebou cukla znovu. Znovu usnula. Musí si na to dávat pozor. Oči se jí vytrvale klížily.
Klára stála nad ní a držela ji za rameno. Znovu ztratila řeč. Tedy, vlastně ji jen znovu nenašla. Byl to jenom sen.
Ovšem doleva uvazovala dost výmluvně. Její obličej pod kloboukem byl stále vlčí, ale zdál se být jaksi rozostřený. Šárka zamrkala. Buď přicházela o zrak, nebo pořád napůl klímala… možná, a ta možnost ji zašimrala v břiše, se jí podařilo kouzlo a nevěděla jak. Klára mezi mrknutími měnila podobu – skoro zvíře, skoro děvče, skoro se skryla pod kloboukem.
Šárka se musela zaposlouchat, aby vůbec něco zachytila, ale ano, Klára měla pravdu.
„Vůz,“ vydechla.
Klára k ní shlédla a přimhouřila oči. Vždyť to říkám.
Nejlepší na tom bylo, že její oči přitom měly klárovský odstín.
„Mohl by nás třeba svést.“ Otázku kam zatím nebudou rozvádět. Potřebovaly vzít nohy na ramena a Šárka doslova.
Pokusila se zvednout. Naštěstí ji Klára jistila, protože se jí zamotala hlava.
Potom Klára zvedla klopy kazajky.
„Nestačí to,“ varovala ji Šárka. Ale Klára měla připravený pruh číslo tři a omotala si ho kolem obličeje.
„Vypadáš jako lupič. Takhle nám nikdo nezastaví.“
Klára na ni namířila prstem. Ale tobě ano.
Šárka o tom dost pochybovala, jenomže pak Klára zula boty a postavila je před ni a smotala plátno do deky, kterou přepásala provázkem, který strašákovi sloužil jako opasek.
Když se na sebe Šárka podívala, mohla by se v kabát ě a v botách vydávat za chudé děvče. V noční košili. Může ovšem tvrdit, že to je v jejich kraji sukně.
Jenže Klára…
Klára se mezitím posadila na pařez vedle cesty a snažila se vypadat jako chasník. Součástí převleku bylo podle všeho stéblo trávy, které si zastrčila mezi pruhy plátna na tváři.
„Dobře, to by mohlo vyjít,“ řekla Šárka a spěšně se obouvala. Snažila se přitom nekvílet. „Chudobné – au – děvče a její bratr – zatraceně – krutě stižený pupínky. Všichni se o nás poperou.“
Jenomže s přimhouřenýma očima vypadala Klára dokonce lidsky.
A jestli její podoba závisela na Šárčině mhouření, Šárka byla odhodlaná držet oční víčka v pozici obvykle vyhrazené lidem pobodaným vosami.
Vida, to by mohla být první položka na jejich záchranném seznamu.
Vlastně druhá.
První byla stáhnout Vševlada zaživa z jeho zrádné kůže.
Zpoza smrčiny se vynořil povoz. Vozka je zahlédl a zpozorněl.
„Změna přední příčky seznamu,“ zamumlala si Šárka. „Musím mluvit s lidmi. Úspěšně.
Zamávala na vozku. Doufala, že se na tu dálku ztratila její zkoprnělost. A odpolední slunce zažene i zbytkovou temnotu.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit