69. kapitola – Losnatec

69. kapitola
Losnatec

A tak se ocitly opět na cestě. Tentokrát jim k tomu poskytli lépe polstrovaný vůz. Poté, co se ukázalo, že koně Kláru nehodlají brát na milost ani na hřbet a smíří se s její přítomností, jen když je od ní dělí další lidé a věci.
Takže došlo na kočár.
Šárka byla zpočátku nadšená, protože nemusela přemýšlet, kde jí vypučí nový puchýř, ovšem brzy zjistila, že tu mají pěkně hrbolaté cesty. Což se podepisovalo na jejím sedu i četbě. Jakmile se zahleděla do Rukověti, kterou jí Zdeněk velkoryse nabídl, aby předešel dalším rodinným nehodám – Šárka, Klára a Johanka věděly své a Šárka měla za to, že bude zajímavé sledovat, jestli se starší rytířstvo jednoho dne záhadně nevytratí na blíže neurčený výměnek –, brzy se jí udělalo zle.
Potom, co podruhé zabušila, ať vousatý vozka jménem Bořek zastaví, a jen tam tak vyběhla a vrhla do trávy, usoudila, že zbytek cesty bude napůl viset z okna a zvracet rovnou.
Klára jí držela vlasy, pak jí vyrobila podušku z přeložené pokrývky ještě z domova, a když Šárka namítla, že tohle si nebohá přikrývka nezaslouží, zatahala ji za ucho.
„I v jízdě v kočáru jsi lepší,“ obvinila ji Šárka a Klára se jen dlouze zadívala z okna.
Nejspíš byla smutná z toho, že nemůže jet na koni. Mimo další, podstatnější věci, které ji mohly roztesknit, uznala Šárka v duchu.
Vzdalovaly se od domova a blížily se k hranicím Jestřábího království pochybného prince Vladislava. To by rozesmutnilo každého.

Během dne ovšem stihli několikrát zastavit a Šárka se vrhala do luk a hájů nejen kvůli rozhoupanému žaludku, ale proto, že v nově získané knize našla jisté vylepšení, které by stálo za to vyzkoušet.
Pod návodem na sběr devatera kvítí, které si má dát člověk pod polštář, aby padl do oka svému vyvolenému či vyvolené, stála stejným písmem krátká poznámka: Pro opačný účinek zvolte následující byliny opačné povahy. Vratič, šedivku, zvadlou květinu (ledajakou), suchopýr, zaječí pysk, kozí nohu – Šárka doufala, že jde o obrazné názvy běžně dostupných rostlin, protože ani jedno ze zvířat by se těchto částí těla jistě nevzdalo snadno a dobrovolně. Seznam pokračoval a některé z názvů květeny Šárce nic neříkaly, ale určitě muselo jít o krajový svéráz.
A s tím byla Šárka jako zkušený svéráz odhodlaná se popasovat.
Zatímco Bořek a Klára každý na své straně kočáru pojídali svačinu, přičemž Klára seděla obezřetně zády k vozkovi a Bořek po ní sem tam loupl podezíravým pohledem, Šárka vrhala kouzla, která měla odvést jeho pozornost, ačkoli kráčející pařez byl poněkud přehnaný pokus a málem přišli o Bořka, který v sobě objevil netušené běžecké schopnosti, a duha nad hřívou koní Kláru strhla natolik, že blaženě zatleskala a div si neshodila klobouk. Do toho Šárka zkoušela sbírat býlí neviditelnosti. Jednoznačně vítězily zvadlé květiny. Divné parostliny.
I kdyby z toho nic nebylo, aspoň se zabavila. Chvílemi zaplašila dokonce i vzpomínku na kartu, kterou vyložil Vševlad v lesní chalupě. Královna jí podávala podivný květ.
Vyděsila se, když si uvědomila, na jak dlouho spustila sestru z očí. Prsty jí zatěkaly, jako by opět bojovala s kouzlem, ale když se ohlédla, Klára nabízela Bořkovi k jeho skromnější svačině kuřecí stehno.
Vozka si ho vzal a celkem spokojeně se do něj zakousl.

Byl podvečer, ještě stále letně horký a zlatý, ale ony už byly znavené, jako by bylo dlouho po půlnoci.
„Kápi nasadit, šátek…“ Šárka hledala vhodný oděv pro Kláru. Skutečnost, že přesedlaly z vlastních nohou a Stromiskova povozu na kočár, hodně ztěžovala výběr oděvu.
Johanka jim obstarala hezké oblečení. Příliš hezké. Už předtím se širákem, o něž oloupily strašáka, a s kápí, kterou je vybavili ve mlýně, působili podivně, zato teď si k tomu i díky kočáru mohly připočítat nebezpečnou viditelnost. Šárka se modlila, aby se vydržela soustředit na maskovací kouzlo a pokud ne, ať situaci zachrání sbírka všemožných květin, kterou Kláře vecpala pod klobouk a za košili.
Klára její pokusy o přírodní léčbu trpělivě snášela, a pokud měli vlci ve výbavě výraz „Když se tím zabavíš…“, právě teď ho uplatňovala.
„Kde je ten šátek, co jsme utrhly z prostěradla?“ zeptala se Šárka.
Klára ukázala k zadní stěně kočáru a zaťukala si na dolů na hrdlo.
Šárka na ni zírala jako vyoraná myš.
Klára popadla kousek papíru, kterým je rytířská rodina vybavila na cest, a napsala na něj kouskem uhlu J O H A N K A.
„Ty jsi jí ho nechala na památku?“ pronesla zaraženě Šárka.
Klára kývla a opět poklepala prsty na místo, kde Johance nejspíš zůstane jizva.
Šárka jí s povzdechem hodila plášť s kápí. „Ty se nikdy nezměníš, co?“ Spěšně se odvrátila a vyklouzla ven z kočáru.

Zatímco si Bořek se stájníky z místního hostince vzali na starost koně a kočár a pokoušeli se s nimi stočit na dvoře, což vyžadovalo obratné manévrování mezi studnou a dost nezodpovědně postavením povozem, Šárka s Klárou se rozhodly, že se poohlédnou po městě.
Letní slunce se nad Horním Losnatcem sklánělo zvolna, jako by i na něj dolehlo teplo, které samo způsobilo. Princezny musely uznat, že ve vzduchu je po předchozích mlhách aspoň jiný druh vlhka. A nepovlávají v nich žádné magické nitě, aspoň zatím.
Uličky z udusané hlíny vystřídaly křivolaké ulice dlážděné kameny, kde se lidem hůř vyhýbalo. Šárka se občas dotkla malého váčku skrytého pod halenou, který měla zavěšený kolem krku, a snažila se zaplašit vzpomínky na Vševladův podlý škapulíř.
„Můžeme si něco koupit na trhu,“ navrhla, aby je obě rozptýlila.
Klára ukázala na oblohu a Šárka měla skoro dojem, že zaslechla, jak říká něco jako „vyprodáno“. Když na ni však vrhla po očku pohled, nezdálo se, že by se Klára chystala začít jásat nad nově navráceným hlasem.
Jistě by z ní padalo samé „promiňte“, „omluvám se“ a „s dovolením“, když do nich někdo vrazil nebo se jim motal do cesty.
„Jestli někoho jenom napadne vylít nám na hlavu splašky, bude z něj svinka nebo sviňka,“ bručela Šárka.