Devětatřicet - ráno

"Brýtro, sousedi," ťukne Ošatka ukazovákem do štítku čepice. "Co se to tu děje?"
"Nepleť se do toho, Karle," zavrčí Taxa.
Ošatka se tváří, jako by učitel nic neřekl, jako by tam ani nebyl. Očima pomalu přejíždí z jednoho novopečeného soudce na druhého, jeden po druhém odvrací muži zrak. Vosáhlo nervozně zašoupe nohama.

"Já vám to povím," řekne Ošatka mírně. "Hromadná vražda. To se tu děje."
Taxa vyletí jako čertík z krabičky: "Říkám ti, aby ses do toho neplet'!" Pak se ovládne a pokračuje úředním tónem: "Považuj to za rozkaz. Jako předseda národního výboru jsem tvůj nadřízený. Ale nemusíš mít obavy, všechno je podle práva. Včera zasedal lidový soud, jsou to kolaboranti, sami se doznali. Jejich trest je zasloužený."

"Rozumím," vezme Ošatka Taxu na vědomí. "V tom případě bych rád viděl protokol."
Soudci se po sobě zmateně podívají.
"Protokol, ovšem. Až to tu vyřídíme, dostaneš ho k nahlédnutí."
"Chci ho vidět teď."
"Přestaň dělat problémy, Karle! O co ti jde? Dali se k Němcům, to je bez diskuze. Přece si pamatuješ, jak to v osmatřicátým bylo." Pak se ošklivě usměje: "Počkej, teď mě napadá... Že i tvůj otec přijal říšské občanství?!"
"Pamatuju si," zvýší Ošatka hlas, "pamatuju si, že se tehdy nikdo nikoho neptal. Občanství dostali všichni starousedlíci automaticky, ať chtěli nebo ne." Slovo starousedlíci nepatrně zdůrazní a připomene tím učiteli starou bolest, že ho místní mezi sebe nikdy nepřijali.

"Taky si pamatuju, že Vlček byl jedním z mála, kdo optovali pro Československo." Ošatka se rozhlédne po hloučcích přihlížejících: "A pamatuju si, jak mu to tehdy chlapi v hospodě rozmlouvali."
"Nech toho, Karle," ozve se kdosi z davu, ale Ošatka pokračuje dál:
"Já si pamatuju osmatřicátý dobře. A co ty, Vendo, jestlipak si vzpomínáš na tu Židovku, co Čechoslováci nechtěli pustit přes hranici? Kdo ji tenkrát převed´ přes čáru, co? A jestlipak víš, kdo Vlčka varoval, že se chystá šťára?" Ošatka udělá dramatickou pauzu: "Starostova dcera. Její otec mohl všechno nahlásit Němcům. Neudal nikoho."

Dav se rozšumí, všichni civí na Haninu a na starostu. Ti dva sedí napůl zhroucení v písku, podpírají jeden druhého, ztracení sami v sobě, jako by se jich to vůbec netýkalo.

Členové včerejšího tribunálu po sobě nervozně těkají pohledy. Zdá se, že Taxa začíná ztrácet půdu pod nohama.
"Zpochybňuješ rozsudek? Co..., co si to dovoluješ?! Víš, kdo já jsem?! Já...," Taxa bezmocně prská, ve vzteku nemůže najít slova, "já jsem seděl na cimře se soudruhem... To je jedno. Můžu nechat tvýho fotra popravit! I Tebe můžu nechat popravit!"

Stojí proti sobě tváří v tvář, Taxa bez sebe zlostí, Ošatka bez výrazu.
Jako pistolníci ze starých rodokapsů.

Tonka zadrží dech.