Před cestou

Ruch na dvoře pomalu utichá. Však už je skoro tma. Jen starý Matěj ještě obchází naložený vůz a hlídá, jestli je všechno na svém místě. Uznale kývá hlavou. Náklad je zabezpečený, plachty zatažené, slamníky a houně tam, kde mají být… Ráno už jen zapřáhnou a mohou vyrazit na cestu.
Ve velké jizbě sedí kupec Zbygniew s manželkou Barbarou a babičkou Jadwigou.
„Zbyšku,“ stará se babička, „neměl bys přece jen jet s nimi? Vždyť je jim sotva dvacet let,“ říká starostlivě.
„Maminko,“ usmívá se Zbygniew, „dvacet let jim uplynulo už před dvěma lety. A neboj se, sami nejedou. Vždyť s nimi bude i kočí Marek, a ten je přece zkušený, stejnou cestu má za sebou už několikrát.“
„To je stejný fanfarón jako oni...“ trochu se zlobí babička.
„Kromě toho jsem už dopsal kupci Samuelovi do Olomouce a Šimonovi do Brna. Jsem s nimi domluvený, že mi okamžitě pošlou zprávu, jakmile chlapci dorazí. A kdyby se snad stalo, že by do středy nedojeli do Olomouce, Samuel bez dalšího váhání vyrazí je hledat.“
„Stejně se mi to nechce líbit,“ brumlá babička a upíjí svůj podvečerní bylinkový čaj.

„Januszi, Henryku, dobře že jdete,“ vítá Barbara mladíky.
„Tady babička vás nechce pustit samotné, že byste se ve světě mohli ztratit,“ dodává Zbygniew a čeká na odpověď.
Vysoký světlovlasý Janek se smíchem zvedá babičku z lavice a roztáčí ji v tanci: „Má milá babičko,“ zpívá, „neboj se ani maličko, budeš nás mít doma zakratičko.“
Tmavovlasý Heniek dodává: Ještě tu chybí chůva. Ta pláče už třetí den bez přestání.“
„Pusť mě, ty blázne,“ volá zadýchaná babička, „a běž zavolat sestry i čeleď. Musíme se pomodlit za zdar vaší cesty.“