Šestnácté kotě

KULISÁK odejde, krabice zůstávají na jevišti.

PETR: To je dobře, že odešel, scénář musíme ctít a jeho slova hlásat, vše k věčné slávě Nejvyšší!

STUDENTKA: Opatrně, drahý, opatrně! Jevištní teologie je ošemetná věc, jen uvaž, co třeba takové scénické poznámky? Ty přece k uším smrtelníků jistojistě nepatří!

PETR: Dobře mi nahráváš na smeč, děkuji, na cestě k destrukci jsme sehraní. Oslí můstek číslo dvě - jsme smrtelníci, nebo ne?

MILAN (naštvaně): Kradeš mi verše, byť nedokonalé! Že se, bratře, nestydíš, zas jak malý kluk, jen místo bonbonů slova.

STUDENTKA: Jsme neexistence jen s omezenou dobou existence… jenže kdy pak jsme, když ne jen teď? A teď přece není, chytit ho nemůžeme! No vidíte, topím se ve slovech, významy kupí se přes významy.

MILAN: No a co kočka, na tu zase nikdo nemyslí... Žije, nežije? A žiji já bez ní, nebo jen přežívám?

PETR (ke studentce): Vidíme, jak se topíš ve slovech? Sklouzáváš k synestézii, lásko má, vidíme topení, ale slova vidět nelze.

MILAN: Topení? A kde? Já si říkal, že je tu nějaké horko!

STUDENTKA (unaveně přikývne, sedne si do křesla): Chtělo by to led.