Třicátápátá

„Takže,“ Slobodan Luka se odmlčí, dlouze se napije z upatlané sklenice a uznale zamlaská, „co jsme se dozvěděli?“

„Takže,“ odpoví Vrchní, opatrně usrkne a příšerně se zašklebí nad chutí, která kroutí chuťové pohárky v ústech.

„Věděli jsme, že nahoře něco žije, něco obludného, zvířecího, zlého, soudě podle toho, v jakém stavu se vrátili naši lidé.“

„Až na tvého syna.“

„Až na mého syna.“

„Co udělal jinak než ostatní?“

„Vyšel ven ve vzdoru, vzteklý a bez přípravy.“

„Vyšel ven neozbrojený, jak nám několikrát zdůraznil. A na ty bytosti, které tam potkal, to udělalo zjevně dojem.“

„Myslím, že o dojem nejde, Slobodane. Domnívám se, že podstatné je přemýšlet o tom, kdo jsou ti, které nahoře potkal. Ty říkáš „bytosti“ a „jinde“. Já bych se odvážil pojmenovat „jinde“ jako zem. A „bytosti“ bych se nebál nazvat lidmi."