Třicátášestá

Slobodan Luka se rozkašle, pak do sebe kopne obsah svojí sklenice naráz. Chvíli hledá hlas, až nakonec úplně tiše zašeptá.

„Lidé?“

„A kdo jiný? Jako někdo, kdo byl v rámci kléru připravován na vysokou funkci, jsem měl možnost dlouhou dobu pobývat na Invalidovně, v Knihovně. Četl jsem rád a četl jsem všechno, co mi přišlo pod ruku. V jedné z oddychových knih z dávných let, je teorie, že jakmile vyloučíme všechno nemožné, to co zbyde, ať je to jakkoli nepravděpodobné, musí být pravda. V době katastrofy nebylo na povrchu nic, co by mohlo přežít, snad kromě některých druhů hmyzu, ale to, s čím se Cal setkal, byly humanoidi. Jiné civilizace z vesmíru? Vědci, současní, i ti předkatastrofičtí, se vzácně shodují v názoru, že jinde ve vesmíru může být život, ale nejspíš na vzdálených soustavách. I kdybychom vzali v potaz to, že jsou vyspělejší než my a zrovinka nás přiletěli navštívit, proč by nás nehledali? Proč by zůstali a zabydlovali se na povrchu? Ne, musí to být potomci lidí.“

„Ale odkud? Ostatní Metra jsou stovky kilometrů daleko! Že by z nich vystoupili dřív?“

„I kdyby ano, pochybuji, že by se táhli zrovna sem. Nerad to říkám, ale jsme potomci státu, který nebyl zrovna významný.“

Vrchní se znovu opatrně napije.

„Ale možná jsou pravdivé ony pověsti o tajných úkrytech mimo Metro.“