Ve spárech Raků - XXXI.

Z lahve zbývala už jen čtvrtka. Za celou dobu nikdo nepromluvil. Dryn a Hora na sebe mlčky hleděli. Balík se z pravidelností zvedal, aby donesl něco k zakousnutí k pálence. I on mlčel a vyčkával, až jeden z jeho společníků to nepříjemné ticho prolomí.

„Přísahal jsem, že jestli nějakého Raka potkám, tak ho na místě zabiju,“ pronesl po hodinách ticha Hora. „Přísahal jsem, že pomstím naši vesnici. Proč musíš být jedním z nich?“

Dryn pozoroval, jak Horovi stékají slzy po tvářích a byl fascinovaný tím, že se nestydí dávat najevo své pocity. Skrývat co cítí, byla první věc, kterou se mezi Raky naučil. A naučil se to tak dobře, že si někdy myslel, že už necítí vůbec nic.

„Já zase přísahal, že zachráním toho kluka. Že mu dám šanci prožít normální život,“ odpověděl mu Dryn. Oproti Horovi jeho hlas zněl klidně. „Jeden z nás svoji přísahu nesplní. Otázkou zůstává, kdo to bude.“

„Říkáš, že to dítě chceš zachránit, ale když se na tebe dívám, mám pocit, jako by ti byl ukradený. Jako by ses snad jenom nudil a rozhodl se, že se trochu pobavíš,“ vyprskl Hora naštvaně a sáhl po lahvi. Balík ho však zastavil, lahev mu sebral z rukou a donesl mu korbel s čistou vodou. Hora chtěl něco odseknout, ale stačil mu pohled na přísný výraz Balíka a beze slova si vzal vodu.

„Dej najevo pocity a zraní tě. Dávej je najevo pravidelně a zlomí tě. Chtěl jsem přežít, tak jsem se musel změnit. Nepovyšuj se nade mnou. Nevíš, čím jsem si prošel. Myslíš si, že je peklo žít s vědomím, že jsi jediný kdo přežil řádění Raků? Umíš si vůbec představit, jaký život to byl pro mě? Pozorovat ostatní, jak zabíjejí, mučí a týrají nevinné lidi. Tvářit se, že ti z toho není vůbec na zvracení a že se ti ten pohled vlastně líbí. A to všechno jen proto, že jsi slabý a toužíš po jediném. Přežít, protože máš strach umřít. Podívej se na sebe do zrcadla. Tak jak ty vypadáš, tak já se cítím. Jen už to neumím dát najevo. A nikdy umět nebudu,“ odpověděl podrážděně Dryn. „Chceš mě zabít? Tak do toho. Ale varuji tě! Budu se bránit. Budu bojovat do posledního dechu. A byť mám jen jednu nohu, pořád mám větší šanci, že tě dostanu.“

„Nikam bys nedošel. Možná v souboji jeden na jednoho máš větší šanci, ale proti celé vesnici nezmůžeš nic,“ podotkl Balík.

„Alespoň bych umřel s vědomím, že jsem pro toho kluka udělal vše, co jsem mohl,“ odsekl mu Dryn a otočil se zpět k Horovi. „Když vyhraju a zabiju tě, dokážu s tím žít. Byl jsem u tolika hrůz, a byť jsem nikdy nepozvedl proti nikomu zbraň, mám i tak jejich krev na rukou. Ale zvládneš to ty? Zvládneš žít s tím, že ses pomstil a zabil jednoho Raka, ale nechal těm zbylým na pospas nevinné dítě? Jestli jo, tak pojď. Rozhodneme to tady a teď.“

Hora neodpovídal. Mlčky hleděl do stolu a bylo na něm vidět, že svádí vnitřní boj.

„Chlapče, já vím, že netoužíš po ničem jiném, než po pomstě. A věř mi, že tě chápu,“ pronesl tiše Balík k Horovi. „Ale nešlo by ji odložit? Oba můžete splnit svoji přísahu. Jen jeden dřív, než ten druhý. Pomoz tady tomu chlapovi zachránit to dítě. A jakmile ten chlapec bude v bezpečí, můžeš se vrátit ke své přísaze a pomstít svoji rodinu.“

Dryn sklouzl pohledem z Balíka na Horu a po mnoha letech si dovolil pocítit naději.