Ve spárech Raků - XXXII.

Hora se od stolu zvedl jako první. Jen zamumlal, že toho na něj bylo moc a potřebuje se na všechno vyspat a zmizel z kuchyně. Balík ho pozoroval a teprve ve chvíli, kdy si byl jistý, že se nevrátí, se otočil k Drynovi.

„Chci, abys věděl jedno. Nepomáhám ti. Pomáhám Horovi a tomu klukovi, o kterém jsi mluvil. Jakmile bude po všem, půjdu po tobě. Hora ti neublíží. Jsi z jeho vesnice, a i když má teď silácké řeči, nikdy na tebe nevztáhne ruku. Ale já jo. A ty se nebudeš bránit,“ pronesl Balík tichým hlasem. Nevyhrožoval, jen prostě říkal, jak to je.

„Nebudu se bránit,“ odpověděl Dryn klidně.

„To ještě uvidíme,“ odfrkl si Balík a dal se do uklízení nádobí.

„Jak se z toho dokázal dostat?“ zeptal se Dryn po chvíli ticha. „Jak dokázal žít a nezbláznit se z vědomí, že celá jeho rodina byla zavražděna?“

„Jak si to dokázal ty?“ odpověděl mu Balík otázkou.

„Nedokázal. Každou noc je vídám. Najdi mi někoho, kdo umí malovat a já mu všechny popíšu do nejmenších detailů, že bude schopen namalovat jejich portréty, aniž by je jedinkrát spatřil,“ odpověděl popravdě Dryn.

„Tak to musíš být dobrej herec, že tě Rakové neprokoukli,“ zasmál se Balík, ale Drynovi do smíchu nebylo.

„Myslím to vážně. Jak jste dokázal, že chtěl žít dál? V hostinci o něm každý vyprávěl. Prý to byl veselý společník, který každému dokázal zvednout náladu. Věrný přítel, na kterého se dá spolehnout. Já to prostě nechápu. Prožil takové hrůzy a stejně se dokáže smát. Musím to vědět!“ naléhal Dryn.

„Chlapče, je to prosté. Oproti tobě, jeho poté vychovávali lidé a ukázali mi, že je proč žít,“ odpověděl Balík.

Sice to neřekl nahlas, ale Dryn pochopil. Jeho vychovali zrůdy.