Ve spárech Raků - XXXIX.

Den co den dorazil někdo z pevnosti. Jeden Cotas nebo dva. Nikdy však víc. Dryn pomalu začínal chápat, co Horu napadlo, ale pořád nedokázal uvěřit tomu, že by to dokázal zařídit.

„Jak? To nedává smysl,“ zamyslel se jednoho večera nad talířem dušeného skopového.

„Copak na tom záleží? Máš vesnici, která se pomalu plní vojáky. Jestlis chtěl mít naději na úspěch, tak tady se jedna rýsuje,“ usmál se Balík. „Navíc nikdo nic nepozná, protože se chovají jako prostí vesničané. Pár jich doluje v horách, další okopávají pole, jiní šli rubat dříví. Rakové nemají možnost poznat, že jdou do pasti.“

Dryn nic neříkal. Do žil se mu ale začínala vlévat naděje na vítězství. Většinu těch mužů znal jen z hospody, ale věřil, že pokud někdo má rozprášit Raky, budou to právě oni. S chutí se pustil do večeře a poprvé po dlouhé době se dokázal soustředit jenom na jídlo.

Po večeři je překvapil nadšený křik. Dryn popadl hole a vybelhal se před dům, kde stál povoz plný sudů. Podle nadšení chlapů mu bylo jasné, že jsou plné piva. Z povozu právě seskakoval Hora a dával pokyn mužům, kam mají sudy přenést. Nikdo se ale nehnul, dokud nedostal povolení od muže, který stále setrvával na povozu.

Dryn překvapeně zalapal po dechu, když poznal, že jde o Šára. Nejlepšího vojevůdce za poslední staletí.

„Jak se ti to povedlo?“ šeptem se Dryn zeptal Hory. Šár ho však zaslechl. Seskočil z povozu, došel k Drynovi a zkoumavě si ho prohlédl.

„Král možná toleruje přítomnost Raků ve své zemi. Pro mě jsou to ale krvelačná monstra a s chutí se s nimi vypořádám,“ pronesl ledově klidným hlasem. „A navíc, chlapům procvičení v boji taky prospěje,“ dodal a s mírným úsměvem prošel kolem.

Dryn zahodil naději, kterou do té doby živil. Teď už si byl jistý. Šár Raky rozcupuje. A o té bitvě se bude vyprávět ještě dlouhá léta.