Fans and Fascinations

“Podívejte, nechci přepisovat existující dílo klasické literatury,” rozhodím rukama, když se na mě upře několik nehezkých pohledů.
“Jenom by se hodilo, aby měla Jane chvíli klid. Aby se Lizzie mohla projít s Charlottou do Merytonu a zpátky a nemusela u toho poslouchat pilinózní žvanění o oficírech a pentlích.”
“A my ho snad poslouchat chceme?”
“Pokud ten oficír bude někdo z vás a prostě ji zaměstná…”
“Nemám se s ní o čem bavit.”
“Nemám na to kostým… totiž uniformu.”
“Na tohle jsme starý.”
“Mám ženu! Zabila by mě!”
Vzdávám to. Musím uznat, že kluci mají vesměs pravdu. Takhle se Lydie nezbavíme.

"Jane, odpusťte, ale... nevíte, co se děje? Paní Fairfaxová se mnou dnes neztratila ani slovo."
"Nemám tušení, ničeho jsem si nevšimla. Nezdá se vám to?"
"Jistě ne. Grimasy, které mi věnovala, si obvykle nechává pro Adèle, když je obzvláště rozjívená."
"Zvláštní. Nemohla jste se jí omylem nějak dotknout?"
"Myslím že ne... Naopak, celé včerejší odpoledne jsem jí dělala společnost. A pochválila jsem jí ten báječný koláč."
"Paní Fairfaxová nechala napéct?"
"Ani nevím. Byl ostružinový, neodolatelný."
"Nabídla jste si sama?"
"Hm, vlastně ano. Ale říkala, ať si vyberu něco k svačině, než uvaří čaj."
"Alice! Vy jste jí snědla poslední kousek!"

“Já se strašně omlouvám, prostě nestíhám číst. Psaní dávám s odřenejma ušima, nápady se nekonají,” tradiční osazenstvo čajovny je mi opět vrbou.
“Já jsem ráda, že píšu.”
“Já nepíšu.”
Jsme na tom všichni podobně, máme toho plný kecky. Titul mařeny chudinky je ovšem pro dnešek můj.
“A neni mi dobře, trávení zlobí. Mám namožený lejtka. A do toho ten pitomec v práci.”
“Zase?”
“Ještě pořád. Mám chuť ho vyhodit z okna.”
“Neefektivní. Nechceš ho někam napsat? Myslím, že kdyby ho poznaly cranfordské dámy, už jen ze solidarity k tobě by ho pozvaly na čaj. Několikrát. A byly by velice… výchovné.”

Proč bych je ostatně nepozvala sem? Máme ten nový prostorný gauč…
Myšlenka dobrá, jen překonat hodinku vytrvalého údivu a dotazů na bídu a vymoženosti jiné doby. Pak hovor plynul, stačilo dolévat čaj.
“Doufala jsem, že matinka a tetičky s tím dohazováním někdy přestanou. Ale stále mají Kitty, tedy dost větru pro jejich mlýny.”
“Vskutku! Margaret má paní Jenningsové už celkem plné zuby. A to ji zpočátku měla z nás nejradši.”
“Neskončí to nikdy. Tady drobeček se ještě nenarodil, nicméně Lady Russell už ví, že to bude děvče a bohatě se provdá,” povzdechla si Anne.
“Já bych všechny ty dohazovačky zakázala!”

“Dobrota!” poznamenala Lady Sandra a spokojeně se opřela.
Kdyby to nebylo zcela nevhodné, jistě by vylízala talíř, na který vzorně složila příbor.
“Jsem ráda, že vám chutnalo,” usmála se Susan. “Limonádu?”
“Děkuji! Musím říct, že jsem příjemně překvapena. Nečekala jsem, že právě u vás si pochutnám na tak výtečném pálivém kari. Nepropálí vám to stůl?”
“To doufám ne. A kuchařku jsem požádala, aby na váš recept použila oddělenou sadu nádobí.”
Lady Sandra se rozesmála.
“Bojíte se, že i po čtyřnásobném umytí by něco z toho mohlo poskvrnit vaši svíčkovou?”
“Nehodlám na to spoléhat.”
“Jen počkejte, bude z toho módní hit!”

Dlouhé roky opatrného a později i velmi neopatrného postrkování. Sondování. Donášení. Zmínka sem, zmínka tam. Roky soucitného i otráveného naslouchání nadějím či skeptickému zármutku. Jistá míra úlevy i údivu, když se na chvíli zakoukala jinam.
Teď jsou tu s námi, skoro všechny. Nebo všichni? Mr Whirl má jistou zásluhu.
“Já se s váma taky musim vyfotit, já za to celý můžu,” hlásí Tess.
“No to já taky! Pojď, budeme dělat, že je postrkujeme,” Ness se nenechá zastínit.
Blanca se přidá a provází nás smích.
Ještě by tu měla být moje drahá svědkyně. A Miss Gwendylon. A mnoho dalších.
Přátelé, děkujeme!

Sluníčko, čerstvo, znovuobjevená chůze. Lavička v parku. Hluk, pocit spěchu, rozčilující nerozhodnost.
“Směla bych si přisednout?” dáma v šatech, paprsky přes okraj slamáku.
“Jistě,” studuji obličej, “slečno Jane?”
“Paní Bingleyová, teď už,” podává mi jemnou dlaň.
Důvod k úsměvu.
“Zdála jste se mi… nespokojená.”
“Asi jsem. Nemám proč. Nic zásadního mi nechybí ani nepřebývá.”
“Vrtá vám to hlavou, že? Pochybnosti.”
“Hm.”
“Ale ty také k životu patří. Měla jsem a mám jich mnoho. Jen se o nich nedočtete.”
“Já vím. Jen jsem doufala, že mi počasí spraví náladu.”
“Dejte mu čas, je to stěží pár dní.”
“A ještě méně nocí.”

"Většinou jsem vděčná, že mi přátelé tolik důvěřují," strnule hleděla před sebe, mluvila tiše. Hostitelka se přece musela soustředit na svou práci.
"Jen povídejte. Ústa už jsem zachytila."
"Jane se šťastně provdala na Kontinent. Madam Leone jsem utěšovala po té hrozné ztrátě. Dál držím Maryino tajemství. Strongholdovi mají dvojčátka. A John. Tolik mu vděčím, tolik ho mám ráda. Nechci ho napomínat."
"Trápíte se," shrnula Emma.
"Jako bych spolykala kamení."
Poslední tah štětcem. Pak se Susan rozplakala.
Obraz schovala ve vlastní pracovně. Paní Knightleyová malovala nad očekávání dobře. Nezúčastněný pozorovatel by možná vtipkoval o potížích s trávením. Ona viděla zatajené slzy.