Ze života (nikoliv mého)

„Mami, teď zavži dveže a nedívej se, dokud ti nežekneme!“
V duchu zrekapituluje obsah koupelny, posoudí hladinu vody a učiní závěr, že nic hrozného se stát nemůže. Koneckonců polívčičku ze šamponu za čtvrtletní prémie uvařili drobečkové už před týdnem. Pro jistotu sedí za dveřmi koupelny a poslouchá, ale kromě nadšeného výskání a překvapivě konstruktivní spolupráce dvojčat neslyší nic nepatřičného.
„Mamí, uuuuž,“ ozývá se konečně.
Vítá ji roztomilý pohled, obě dítka mají na hlavičkách pěnové kadeře a vousy.
Hrdý mateřský úsměv jí zmizí z tváře poté, co její zrak padne na prázdnou tubu od montážní pěny, kterou manžel dopoledne utěsňoval vanu.

Kulomet štěká.
Do tanečního sálu zámku kdesi v horách někde v Evropě nabíhají další a další zlouni. Stejně rychle jako dobíhají, taky dopadají na zem.
Zlý dvojník amerického prezidenta leží na zbabělém východoevropském teroristovi. Plameny šlehající z hlavně kulometu se odrážejí ve slunečních brýlích.
V hrdinském šermířském souboji padl i uprchlý nacistický vědec.
Bělohlavý orel mužně slzí dojetím.
Kulomet konečně ztichl, jeho řev už zněl jako něco mezi motorem Harleye a elektrickou kytarou.
Hrdina utrousí hlášku a odejde, čeká na něj vrtulník.
Rozžne sirku o svůj pekáč buchet a odhodí ji směrem k zámku.
Správný drsňák se na exploze nedívá.

Markova garáž, oficiálně Base camp n° 1, připomínala Hudy sport po výbuchu. Jůlinka se povalovala na starém gauči, z ostatních členů expedice bylo vidět jen tu a tam hlavu či končetinu. Po posledním fóru vystřídalo včerejší vyčerpané zoufalství delirium obecného veselí.
Karel, řečený Tony, stál nad otevřenou krosnou a snažil se organizovat.
Pečlivě zpracovaný seznam vybavení však dávno zmizel v tlamě maskota výpravy.
"Lidi, neblbněte. Pomozte mi! Brainstorm, znova. Co potřebujem?"
"Teplý fusekle."
"Čelenku."
Slova začala lítat ze všech koutů.
"Kanystr."
"Baterku."
"Paralen."
"Milenku."
Tony přestal ukazovat na jednotlivé předměty.
"Sakra, lidi! Zapomněl jsem na něco? Julčo?"
"Na vlastní nebezpečí."

Byli dva.
Auto nechali u cedulky s výstražným nápisem.
Pomalu stoupali po strmé stezce.
Pot štípal, ale občasné nárazy ledového větru varovaly před odmotáním šály.
Před sundáním rukavic.
"Už tam budem?" nadhodil jeden z nich v půli cesty.
Druhý si rychle prohrábl zpocené vlasy a zas je beze slova zakryl čepicí.
Provokaci v mínus dvacet raději ignoroval.
Drobně sněžilo, ale předpověď slibovala krásné fotky na vrcholu Lysé.
A hora samotná další vertikální kilometr do sbírky.
Cesta ubíhala, jenže nakonec to málem vzdali.
Těsně pod vrcholem je totiž někdo předhonil.
V krátkých kalhotách a do pasu nahý.
Ján Čupa, třiašedesátiletý důchodce...

Kdysi nás nenáviděli.
Vzali nám potravu a rozhodli se nás vybít, když jsme pak sáhli na jejich majetek. V tom nerovném, chaotickém zápase postavili rovnítko mezi své přežití a naši smrt. Bránili jsme se, stejně krutí a neústupní jako oni, stejně tak toužící žít.
Zuby a drápy. Dřevo a kov.
Ti z nás, kteří přežili, uprchli z krajiny předků daleko, pryč.
Vykořenění a vzdálení jsme čekali dlouhá léta. Ale nezapomněli.
Teď se vracíme. Drobnými, nejistými krůčky. Máme strach. Nevíme, co nás tu čeká, třebaže cítíme ve vzduchu změnu.
Jenže na domov se nezapomíná. A nikdo to neví líp než my.

Proč mi nikdo neřekl, že se v noci nevyspím, že nebudu cítit ruce, a že mi stejně nikdo s tím nákupem nepomůže? Ráno vstát, postavit vodu na čaj, který si stejně dřív než ve dvě odpoledne udělat nestihnu a znovu se pustit do toho denního koloběhu pláče, paranoidního strachu a pokakanejch plínek, jemuž se říká mateřství. Vítej u nás doma, rozhlídni se, tohle byla dřív kuchyně, teď je to past s ostrejma rohama. A záchod je jak z japonskýho Kruhu. V porodnici mi měli na malou nalepit nějakou výstražnou cedulku. Třeba takovou, jaká je na cigárách - jenže ty můžeš vyhodit.

Honzík měl osm roků a čtením knih dokázal strávit hodiny. Na rozdíl od svých vrstevníků nepoužíval žádné tablety, ipody, kindly a jiné vymoženosti techniky. Měl rád papír. Rád se ho dotýkal a miloval jeho vůni.
Zrovna dočetl příběh o lovci příšer Markusovi. Celá kniha byla stavěna jednoduše – hodný lovec, nebozí vesničané, zlý Quon. Vše končilo, že Markus zahnal vodního ještěra Quona zpět do bažiny a tím vesničany zachránil.
Honzíkovi však tohle nestačilo. Přemýšlel proč Quon vůbec na vesnici útočil, jaký měl důvod? A tak nalistoval poslední, prázdný list. Vzal do ruky tužku a začal psát: Quon měl tři hladové děti…

Zase jednou jsme se během našeho putování vynořili z divočiny a přiblížili se okraji civilizace. Bylo zapotřebí doplnit zásoby a hlavně nakrmit naše přibližovadla.
Konečně jsme objevili benzinku. Vypadala poměrně současně, na zdech dokonce nechyběly ani plakáty s nahotinkami.
Obsluha čerpačky byla nesmírně milá, jako ostatně všichni lidé v tomhle koutě světa. Babky byly oblečené v místních krojích, vesele brebentily, nabízely nám občerstvení a nechaly nás, abychom se zkulturnili natolik, aby se nás nebály malé děti.
Pak se chopily kbelíků a trychtýřů a jaly se krmit naše auta.
"Proč tam stojí tamta pumpa, když to nosí v kýblech?" žasl Marek.

Dal by se považovat za typického manžela pod pantoflem.
Byl klidný a nekonfliktní, jeho žena panovačná a se vším nespokojená. A tak se přizpůsoboval. Dělal, co si přála, a všechny výčitky po sobě nechal stéci.
Tak spolu prožili mnoho let a zdálo se, že mají svým způsobem šťastné manželství.
Až jednoho dne stařenka poslala dědečka do sklepa pro brambory. Ale když je přinesl, pustila se do něj, že jsou příliš velké, nebo možná zase příliš malé, jak už to měla ve zvyku.
A tu dědeček beze slova šel a otevřel okno. Pak vzal babičku do náruče a vyhodil ji ven.

Převlíknout své všední šaty za pohodlné oblečení, sbalit pár nejnutnějších věcí do batohu, přivázat spacák, nasadit klobouk, popadnout kytaru a může se jít. Celý týden příroda volá, ale vždy je důvod toto lákavé volání neposlechnout, až pak přijde pátek a po něm následující volný víkend. To už je volání nesnesitelné a musí se uposlechnout.
Nejčastěji člověk prvně míří na vlak a pak někam do lesů, jestli jen kousek za město, nebo třeba na druhý konec republiky už je jedno. Jen v neděli se jeden musí zase vrátit domů a dlouhých pět dní čekat, než bude zase moct uposlechnout volání přírody.