Středozem

Vážený otče, napsal Elladan.
"A maminko." Elrohir si přisunul stoličku ještě blíž a drknul mu do ruky.
Moje povinnosti, jakožto Tvůj dosavadní zástupce, se snažím plnit...
"Svoje povinnosti," řekl bratr.
Už mu to dělal zase. Loni, když se Elladan rozhodl napsat knihu, ho taky neustále pronásledoval se svými radami.
...podle Tvého vzoru. Hraničáře vysílám na pravidelné hlídky...
"Hraničáři se vysílaj sami. Mimochodem, koho chceš vyslat s tímhle dopisem?"
Elladan zvedl hlavu od psaní. "Hm?"
"Někoho důvěryhodnýho, že jo?"
"Samozřejmě."
"Třeba někoho, kdo fakt dobře a rád jezdí na koni?"
"Tak to ani náhodou," odsekl Elladan důležitě. "TY nikam sám nejedeš!"

Elladan vyskočil ze židle a s rukama pevně založenýma a žmoulaje si bradu se už poněkolikáté vydal k oknu. Smrákalo se. Ptačí hlasy se mu zvenku vysmívaly, odněkud voněl kouř.
Co teď? Elladan došel zpět k otcově stolu. Dubová deska zela prázdnotou. Nikdo už po něm nechce nic podepsat, nic rozhodnout? Dělal to snad špatně?!
K oknu, ke stolu, sem, tam. Elladan se cítil ztraceně, nerozhodně, plný potlačeného křiku. Knihovna mlčela jako bezútěšná pustina.
Z jejích stínů vyvstal o něco temnější stín.
"Možná tu přestaň tak napruženě běhat," řekla Celeamin, "a pojď ven. Projeď se na koni. Poděkuješ mi později."

Odpolední hrnek čaje měl pro Celeamin několik významů. Horko, kterým pálil do dlaní, stoupající pára, zjemňující barvy jarního údolí, vůně bylin, které nikde jinde nerostly, to vše ji ukotvovalo v bezpečné přítomnosti.
Když ho stiskla pevněji, zaťala svaly od prstů až k ramenům, vybila si trochu divoké ráznosti, která sem nepatřila.
Elfové z Imladris si nezasloužili, aby s nimi jednala svým léty prověřeným způsobem.
Zejména ti mladší elfové.
Na druhou stranu, ti si to možná zasloužili, hlavně Elladan, mazánek jeden, jenže - byla jeho chůva, ne jeho kapitán. Chůvy zodpovídají za to, aby svěřencům zůstala hlava na krku.
Zhluboka se napila.

"...a chtěla všechno pro sebe," dokončil Elrohir váhavě.
Jeho bratr seděl za otcovým stolem v knihovně a ani nezvedl hlavu. Hrozně důležitě pročítal a podepisoval nějaké listiny a tvářil se u toho vznešeně. Ale vypadal by líp, kdyby si podložil zadek polštářem.
"Posloucháš mě vůbec?" řekl Elrohir hlasitěji. "Chtěla všechno pro sebe a byla dost útočná. Já chci, aby se měly všechny stejně dobře, takže teď plánuju - "
Elladan se na něj konečně podíval. "Tak útočná, pravíš? Nu, jako dočasný pán Imladris musím být zásadový. Ať jde o jakoukoli dvorní dámu, vykážu ji z našeho sídla."
"Brácho... Je to jenom slepice."

Sotva oschla rosa, přinesla Celeamin na terasu koš s prádlem. Bylo to tak obyčejné. Jako křehký, voňavý sen, vzpomínka na něco, co už dávno zmizelo.
Její ruce si ale pamatovaly. Každý kus chytila za okraj, bezmyšlenkovitě ho protřepala a na šňůru ho přikolíčkovala přesně ve švu.
Na zídku se vyhoupl Elrohir. Spustil nohy přes okraj a díval se.
"Nudíš se?" zeptala se.
Zavrtěl hlavou. "Byl jsem obhlídnout stáje a kotce, jestli mají lovci připravený koně a psi plný misky. Elladan totiž... Jedná s návštěvou."
Pozvedla tázavě obočí.
Elrohir pokrčil rameny. "Ať si jedná, aspoň se nám nemíchá do praktickejch záležitostí."

Toho jezdce, který se cvalem blížil podél řeky, si všimla na poslední chvíli. Nebyla to její starost, na strážnici přišla jen posedět. Však ho v bráně někdo zastaví.
Na mostě zvolnil, tak si ho lépe prohlédla. Přišel jí povědomý. Zašedlý cestovní plášť, ale pod ním skvostná zbroj. Dlouhé zlaté vlasy rozpuštěné. Celeamin připadalo, že celý září. Obklopovala ho aura jakési podezřelé nadpřirozené vznešenosti.
Projel branou až na nádvoří, nezpomalil, namířil si to přímo k Elrohirovi, který si vedl svou kobylu.
Celeamin neměla meč, tak popadla alespoň vidle.
V posledním okamžiku ji bratr chytil za loket. "Neboj, to je jenom Glorfindel!"

Zvěřina otáčející se na rožni, praskání omastku kapajícího mezi uhlíky. Sladká hra na loutnu a ještě sladší píseň. Štiplavá brusinková omáčka, mísy pečených bažantů, proložených slaninou a jablky. Záře ohně, hřejivá jako pravé přátelství, spalující jako vlastní pýcha. Poháry barvy jantaru, na nichž ulpěla medovina…
A jeden s malinovým sirupem.
Medovinu zaprvé Elladanovi sebrala nějaká matčina dvorní dáma a zadruhé došla, protože, jak někdo poznamenal, tři sudy, to si každý tak maximálně lízne.
I tak byla jeho hostina úspěšná! Bavili se dlouho do noci!
Pánovi Imladris klesla znaveně hlava. Ještě zaslechl sbor, an pěje: “Hajej, mé děťátko, hajej a spi…”

Ranní rosa zastudila. Kolík tvrdohlavě vyčuhoval ze země a kolem něj se povalovaly vyražené drny. Toporo od přeražené palice stálo opřené o vychlemtané sudy, zatímco hlavu od včerejška zkoumaly ryby v náhonu. Na hrázi ležel jeden z Kšandičkových a objímal nakřáplý džbán. Jelikož stan nebylo jak uchytit, Tom s Ibiškou se do plachty zabalili jako do peřiny a u nohou jim na hromadě stočených lan chrápal Kostka Troubil. Klapot mlýnského kola konečně dolehl i do stohu a vzbudil vladyku Benála. Benál vyklepal z klobouku myš, v kapse vesty našel koláč a zakousl se. Přípravy probíhaly znamenitě. Zítřejší narozeniny budou pověstné.

Byl to teprv týden, co se rodiče vypravili do Lindonu, ale Elrohirovi se to zdálo jako věčnost. Nebylo to poprvé, kdy byl bez matky, ale poprvé byl bez ní tady, doma.
Skrytý pod kápí přeběhl dvorek, přeskočil nízká vrátka a zhluboka si oddechl. Unikl. Žádná dvorní dáma, žádná snaživá tetička se ho tu nebude ptát, jestli mu něco nechybí, jestli si nedá krajíc chleba, jestli nechce hrnek mléka - jak vůbec všechny přišly na to, že zrovna on potřebuje opečovávat?
Popadl ošatku zrní a začal ho sypat kolem. Slepičky k němu vděčně, kolébavě utíkaly. “Nic nepotřebuju, vy slepice,” procedil mezi zuby.

Byl to teprv týden, co nový pán Imladris nastoupil na svůj post, ale hromádka nevyřízených žádostí od jeho poddaných narostla do výšky zimní zásoby polínek. Snažil se jí prozatím nevšímat, zatímco si odškrtával položky na seznamu:

sto vajec
čtyři srny
dvacet bažantů
tři sudy medoviny
třicet dortů

Promnul si bradu. Zase měl dojem, že ho vyobrazení jeho otce bedlivě sleduje z tapisérie. Přísné, vševědoucí oči ho káraly docela jako živé.
“Chm,” udělal Elladan a přeškrtl třicet dortů. To by bylo plýtvání a on přece pořádá hostinu zodpovědně, jak se sluší na Elrondova dědice.
Třicet dortů by mu tatínek pěkně spočítal.