Středozem

Hlavně nenápadně, rychle tam, rychleji pryč... Elladan číhal v knihovně a naslouchal. Všude klid. Teď!
Vyřítil se z úkrytu.
Vlasy se mu zježily jako tisíc vykřičníků. Nohy neposlechly, málem zabrzdil až o otcův stůl.
Elrond pozvedl obočí. "Synu?" Držel ten papír.
Ten, který tu Elladan zapomněl.
"Pečlivě sis zapisoval přečtené knihy, vidím," pravil Elrond nevzrušeně.
Elladanovi bušilo srdce až v krku. Pečlivě, zapisoval, jasně. Spíš se musel vrátit najít všechny znova, protože si nepamatoval autory.
"Tuhle čtvrtou bych si s chutí zase přečetl," pousmál se otec. "Válečný kůň. Psal to jeden můj známý."
Elladan nemohl uvěřit, že mu to prošlo.

Psí víno ve vánku kývalo lístky a na podlaze besídky se honila světélka. Maminka seděla u stolku plného květináčů a zaštipovala bylinky.
"Copak?" usmála se na Elrohira a v očích měla také světélka, laskavé jiskřičky.
Elrohir měl málo času, než se vrátí bratr a zkazí mu vzácnou soukromou chvilku.
"Pětadvacet dnů," vyhrkl. "Už bude konec!"
"Vašeho čtení?"
"Jo! Mami, co když tátu zklameme?"
"Čím?"
Elrohir nejistě těkal pohledem. "Že jsme nečetli, co by schvaloval, že jsem si neved zápisy, protože mám medvěda, čtu pomalu, prostě - mám divný pocit."
Celebrían zjihla. "Pojď sem, zlatíčko naše ustarané. Ty jsi docela jako já."

Medvídek pořád spal na klíně jen Elrohirovi, svojí náhradní mámě. Elladan poněkud záviděl.
Docela jako v dnešní knize.
Osiřelé medvídě tam potkalo medvědího krále, který mu dovolil ho následovat. Elladan věřil, že velký medvěd má malého opravdu rád, vrátí se a osvobodí ho z tábora lovců.
Medvídě v knize právě vyčerpaně usínalo, stulené u kožešiny jiného, mrtvého medvíděte.
Elrohir roztřesenými prsty hladil hebkou tlapku. A neustále mrkal.
"Řasa. V oku," hlesl dřív, než se Elladan mohl zeptat.
Medvíďátko ze spánku zavzdychalo.
Co když taky mívalo brášku?
"To se stává, řasa v oku," odvětil a bylo mu divně. "I mně, někdy."

Vstávala s východem slunce. Došla do kuchyně. Zatopila v peci. Donesla vodu. Den po dni. Kameninový hrnek, sevřený prokřehlými prsty. Lavička před kuchyní, schovaná pod převislou střechou.
Rána přibývala jako kroužky řetízku.
Jen nebe nad útesy se měnilo. Někdy bylo modré jako chrpy, podepřené zlatorudě planoucí hradbou hor. Jindy, ztěžklé vodou, přikrylo obzor v mracích.
Pozorovala jižní hranici údolí.
Kdo ví, co se děje daleko odtud?
Zavřela oči a v duchu se ocitla tam, venku. Svobodně uháněla pláněmi na khandském vraníku. Spoutaná stříbrnými okovy.
Otevřela oči a seděla na prahu domu, odkud nesměla odejít. S vlastní vůlí, čistou myslí, pravdou.

Dávno padla tma. Dvojčata v jedné posteli dočítala napínavou knihu o stopování. Elrohir ji vybral dobře. Byla o přírodě - a přesto nebyla. Byla plná dobrodružství i hraničářského vědění. Bavila je oba. Stopovali se v ní zejména skřeti.
Elladan zívl. "Já si říkal, že tě přeci musí bavit i něco víc z války! Když jsme bratři."
"Baví mě, jak si tam poradili. Ale pořád přemýšlím... Jaký by bylo, být naším tátou. Nebo Glorfindelem. Nebo Celeamin. Pochopíme to někdy?"
"Jednou ano! Až budeme sami bojovat. Ale teď jdu spát."
Elladan se odkulil a vydal se k vlastnímu loži.
"Brácho... Máš moje bačkory."

Jak to bylo, pohádko?
Plakalo medvíďátko
nad lukami, na tom stromě.
"Kdo se bude starat o mě?"
Stíny už se dlouží v lese,
večer chladný vánek nese.

"Pověděl bys, hrubý kmeni,
proč tu moje máma není?"
"Jen se zeptej kořínků,
vědí, kde máš maminku..."

Medvíďátko pláče tiše,
bojí se té velké výše.
"Pověz mi, veverko milá,
kam se moje máma skryla?"
Veverka jen hlavou kývá:
"Ptej se stromu, pravdu mívá."

"Vždyť jsi doma, na zahradě,
slyšíš, včelky bzučí v sadě,
v síních staré písně pějí
a tvé nové elfí mámy
hop, hop, už sem uhánějí.
Jsou to trdla, mezi námi."

Odpolední slunce tak hřálo, až uspávalo. Elladanovi se začaly rozplývat řádky před očima. Ruce mu klesly k hrudi, kniha o stopování se svezla vedle něj. Zelená louka se změnila v oranžovou zahradu za zavřenými víčky.
Snad uplynula chvilička, snad celá hodina, když ho náhle cosi vytrhlo ze spánku.
Na houni vedle něj drželo medvídě drápkatými packami knihu a okusovalo jí roh.
Elladan vřískl. "Pusť to! Půůůůůst!!!!"
Medvídě provnile sklopilo uši, ale nepustilo.
Ohryzaný roh Elladana tak rozlítil, že medvídě plácl po čumáku.
"Už nikdy nebudeš NIC žrát!!! Rozumíš?! Nebudeš NIC ŽRÁT!!!" křičel za ním, když vyděšeně šplhalo na nejbližší strom.

"Můžu?"
"Počkej." Elladan nenechal bratra obrátit stránku. "Cože, v zimě líčit oko na veverku? Vždyť v zimě spí!"
Elrohir nevěřícně nakrčil obočí. "Nespí."
Elladan vyskočil z vyhřátého schodu. "Otec mi říkal, že spí! Už dávno, když jsem byl malé zvídavé dítě. Medvědi spí, ježci, veverky!"
"Prostě nespí. Vždyť to tu píšou, a krom toho -"
"Nemůžeš věřit všemu, co kdo píše," zvedl Elladan moudře bradu. "Tomu se říká kritické myšlení."
Elrohir pokrčil rameny. "Já v zimě veverku viděl. Tu, co bydlí na olši. Nemá to špatně knížka, ale táta."
Elladan polkl naprázdno. Právě zjistil, že i pán Imladris se může mýlit.

Elladan musel vrátit ty špatně vybrané knihy. Ne otci na stůl, ale abecedně do polic. Naštěstí měl k ruce bratra, teď, když četli společně.
"Co je tam dál?" zašeptal.
Elrohir vybalancoval otep knih v náručí. "Sýry," vyprsknul.
"Psst!!! Jaký sýry?"
Elrohir se dusil smíchy. "Sýry v pozadí!"
"SÍLY v pozadí," zamračil se Elladan. "To je o tom, jak Ulmo inspiroval hrdiny."
Bratr začal rudnout. "Jo, třeba když šli a měli plný ruce, najednou je napadlo, že seberou všechny síly - a otevřou si zadkem!"
Elladan protočil oči a sebral bratrovi knihu.
Jak se jen zbaví představy sedmi bran Gondolinu, otevíraných zadkem...

Celeamin mnoho nečetla. Knihovny ji nenaplňovaly bezbřehým štěstím. Tíhla spíš k tomu otevírat některé knihy stále znovu. Hledat v nich... něco. Pokoj. Souznění.
Její oblíbená sbírka básní se jednoho dne objevila na lavičce u kuchyně, se vzkazem: "Už víme, že čtení je skvělé! Umí i sblížit sourozence. Aha!!! Tvoji zvěřenci."
Chvíli zkameněle zírala na záložku - copánek ze sítiny.

V údolí leží sníh
a na něm černý mrak

Tu zpíval kdysi pták
na květech třešňových...

Je večer, stojím sám,
Kam jít? Ach, nevím kam...

S očima zamženýma pohnutím nalistovala jinou báseň, založila sítinou.
Nechá knížku někde, kde ji bratr zase najde.