Středozem

Stála hrdě, nehnutě na přídi lodi.
Hleděla na Horu, čnící jako temná výčitka ke krvavějícímu nebi.
Zelený háv přicházejícího jara ještě nestihl skrýt spáleniště kolem.
Zdálky se vše zdálo nepřirozeně tiché.
Prošla pevným krokem opravenou branou.
Hleděla na trůn, zrcadlící připomínku zašlé slávy ve zlatém světle loučí.
Pilná práce ještě nedokázala smazat potupu vyrytou do kamenných zdí.
Sklonila hlavu před králem za naprostého ticha.
Stanula jako socha v síni hluboko pod Horou.
Hleděla na katafalky, držící kusy rozbité naděje.
Slaný chlad podzemí ještě dovolil spatřit milované rysy pokojně odpočívajících.
Tichem zazvonila jediná slza skanulá z tváře poslední z Thráinových dětí.

"Pohleď, bratře, na tu spokojenou domácnost." Elladan se na lavičce potěšeně protáhl. "Otec je naším úspěchem tak nadšen, že sám od sebe vylezl na sluníčko!"
Vskutku, nedaleko odtud se Elrond procházel mezi záhony bylinek. V patách mu skotačilo medvídě.
"Jen proto, že jsme sami tolik četli, nás napadlo, jak smířit znesvářené sourozence - a Celeamin je na nás teď milejší. Brilantní!"
Elrohir ani nevzhlédl od svého altasu hub. "No jo, brácho... To je nejspíš poprvý, kdy jsi svým nápadem nezpůsobil předčasnou zkázu Imladris."
Elladan se zazubil.
A vysoko nad nimi ve větvích olše se veverčák a jeho vyvolená konečně dotkli čumáčky.

Ve ztemnělém sále se dloužily stíny. V krbu popraskával oheň, pootevřeným oknem se plížil chlad jarního večera. Šumění vody, poslední tóny ptačích ukolébavek. Horské ticho.
V tom tichu seděli bratr a sestra, každý v jiném koutě. Společně mlčeli a hlídali.
Po dlažbě zavrzalo dřevo a zacvakaly drápky. Medvídě vykviklo, zafunělo námahou, stisklo zuby, vykulilo hnědé oči a trhlo hlavičkou vší medvědí silou.
Kůže z divočáka se ani nehnula. Byla kopýtky pevně zaklesnutá mezi židlemi.
Ceirdil sundal nohy ze stolu.
"Jen ho nech," řekla Celeamin. "On si na to přijde sám."
Bratr se ušklíbl. "Jako všechny děti."
A pak dál mlčeli.

Vítej v tom domě
kde nenajdeš klid
ze Síně ohně
budou písně znít!
Jiný totiž nikdy nebývá
Dům kde se rozum zatmívá!

V každičkém koutě
elfové číhaj
ke stolu zvou tě
divně se dívaj!
Jiný totiž nikdy nebývá
Dům kde se rozum zatmívá!

Jak temný sluje
děsí knihovna
Venku u stáje
šlápneš do hovna!
Jiný totiž nikdy nebývá
Dům kde se rozum zatmívá!

Elladan zamyšleně skousl násadu. Měl pocit, že se jeho balada nějak zvrtla.
Ale co už! Probuzenou kreativitu nezastavíš.

Šílenej hraničář
medvědí dítě
Elronda přísná tvář
hned uvidí tě!
Jiný prostě nikdy nebývá
Dům kde se rozum zatmívá!

U ohrady se sešlo celé obecenstvo. Medvídkovy pokusy olizovat skrz břevna ovcím nosy bavily všechny. Elrohir se řehtal, elfští hraničáři předstírali nadhled, ovce trpělivost.
Jen Elladan by rád dál předčítal ze Zvířeny cizokrajné, úžasné knihy plné barevných obrazů.
"Tak já čtu! Ano? Poslouchejte. Nejpodivuhodnějšími zvířaty Jihu jsou takzvané mumáky. Jejich nohy jako -"
"Múmakil, mladý pane," ozval se chůvin bratr.
"Tak mumákil."
"Taky ne," na to chůva. "Jeden mûmak, dva mûmakil. Alatfal alsighar..."
Na okamžik všechno zamrzlo. Elladan nechal pusu dokořán.
"Béééé," řekla ovce medvíděti.
"Jejich nohy jako...?"
"...stromy," dořekl Elladan.
"Já to věděl."
"Chacha, medvídku!"
Asi to divné slovo neslyšeli.