Středozem

Za pootevřeným oknem se ve tmě rozpršelo. Pokoj útulně oddechuje společně se spícími chlapci. Jeden je zavrtaný pod peřinou jako medvídě v noře, druhý usnul se štůskem papírů na břiše. Ještě je svírá v prstech, které sebou lehce škubnou. Svíčka dohořívá.

V podkroví bubnuje déšť na střechu, od komína sálá teplo. I ovčácký pes hřeje, stočený v nohách postele. To teplo uspalo Ceirdila, který si původně chtěl jen popřemýšlet. Sen o dávných časech mu vyhladil vrásky na čele.

Celeamin sedí na zápraží. Pozoruje poslední hvězdy, jak mizí pod mrakem. V Imladris je tma hezká, prozářená tím zvláštním, věčným světlem naděje.

Seděli v altánku, kam je Elladan svolal: jeho bratr, ctění rodičové, učitel Erestor i chůva Celeamin. Břečťanové stěny stínily před horkým odpolednem a tlumily šum vodopádů.
"...a tak přesto, že Sauron slíbil, že bude Galadriel moct být královnou celé Středozemě, ona ho odmítla! V tom se ni rozzlobil a hodil ji do rybníka. Naštěstí však přišel Elrond a ten ji vytáhl. Pokračování příště!" dočetl dramaticky. "Tak, co na to říkáte?!"
Posledně jmenovaný si zakryl ústa dlaní.
Erestor se tvářil překvapeně.
Maminka se rozpačitě usmívala.
Elrohir otevřel pusu.
Celeamin velmi pomalu mrkla a zhluboka se nadechla.
Do ticha zacvrkal luční koník.

“Galadriel královnu neposlechla. Neposlechla ani Gil-Galada, neposlechla ani Elendilovy rady. Brnění mohla mít klidně naruby! I tak by vyjela do bitvy na bílém koni! I když ostatní měli koně hnědé! Ale hnědí koně jsou obyčejní a Galadriel nebyla obyčejná!
Její zlaté vlasy za ní vlály! Nemusela si vzít přilbu! Mohla jet do boje klidně hlavou dolů! Sama se vrhla na náčelníka skřetů! A pak se smála všem těm jeho smutným řečem!”

Elladanovi hořely tváře. Už se nenechá omezovat tím, jak by se prý měly psát legendy. Nebo snad nějakou nudnou pravdou dospělých. Jeho srdce si žádá dobrodružný, nikým nespoutaný příběh!

“Potíž - je,” vyrážel Elladan zadýchaně, “že jsem něco - důležitého - opomenul!”
“Co zase?!” vykřikl Elrohir a přeskočil kámen.
Od bot jim odletovaly bahnité kapky, jak utíkali pastvinou.
“Poslal jsem babičku - s armádou - númenorejců - na pomoc - Jižním zemím - ale -“
Louka prudce klesala k vodopádu. Elrohir se zastavil, strčil špinavé prsty do pusy a hvízdl. V odpověď přišel psí štěkot. “Ale co?”
“Ale - oni vlastně - nevědí, proč tam - jedou.”
“To víš jen ty, že jo!”
“Ano.”
“Abys moh napsat epickou bitvu!”
“Ano!”
Elrohir se příšerně škodolibě rozesmál.
Elladan měl chuť ho praštit, když tu koutkem oka zahlédl -
“Ty jehňata! Támhle! Honem, za nimi!!!”

Chladla. Praskala jako glazura čajové misky v jejích dlaních. Vítr, který nad hladinou jezera nabral pach mokřadu a popela, zastudil na tváři, kde zasychala kapka cizí krve.
Tábor bděl v mrákotách, výkřik, smích, zaržání opuštěného koně.
Každý tep srdce bolel jako zásah šípem.
Nemohla tu krev setřít. Nemohla se pohnout. Byla náhrobním kamenem, kostmi pod hradbami Věže.
Až v horách vstane šedivé ráno, kam půjde? Zkusí znovu utéct? Zastaví ji ostřím meče, zadupou do bahna?
Její přítel se z glazované misky už nenapije. Pohltily ho plameny.
Ji plameny neděsí. Necítí v sobě nic, co by mohlo vzplát.
Nezbývá než zůstat.

…a tak šli Chluponozi dál. Nejdřív loukou, kde nebyla žádná cesta. Schovávali se ve vysoké suché trávě. Pak šli lesem, kde našli hrozně starou stezku, tak šli po ní a schovávali se v mechu mezi popadanými stromy. Hledali houby, trhali jahody, sbírali…

Elladan se zahleděl oknem do zahrady. Zase tu byl, ten podivný šeptající vítr, to volání ještě neobjeveného, touha dát představám život.

…šneky a ostružiny. Nori Brandynožková nikdy nejedla nic lepšího. Ale říkala si, že někde za obzorem jsou možná větší šneci a víc ostružin.

Pošle ji na úžasnou výpravu. A ona se rozběhne po zatím prázdných listech papíru.

Prohořelé poleno luplo, v kotli zabublala polévka. Nůž pravidelně ťukal o prkénko. Jinak v kuchyni panovalo posvátné, dost výjimečné ticho.
“Na, přihoď tam pórek,” prolomila jej Elladanova chůva.
Zvedl pohled od fascinujících praskajících bublin a natáhl se pro misku plnou zelenobílých kroužků. Zase pórek…
“Jak jde psaní?” zeptala se Celeamin.
“Píšu teď kapitolu o zvláštním národu, který, ač malý a prostý, vykoná velké věci!”
Chůva zvedla obočí. “Jak tě to napadlo?”
“Nevím,” pokrčil Elladan rameny a vzpomněl si na voňavý vánek v knihovně. “Prostě mě to napadlo.”
Kroužky pórku chvilku plavaly, než se jeden po druhém ztratily pod vřící hladinou.

Svíčka zaprskala. Elrohir si promnul oči.
“No?” zeptal se Elladan a nedočkavě natáhl krk. Bylo už k půlnoci, ale on s novou částí příběhu zkrátka nevydržel čekat do rána.
“Tys vymyslel zase dalšího krále,” zívl Elrohir. “Halbrand měl u sebe znamení králů Jihu, ale teď byl jen pouhým kovářem, haha, jasně.”
“Co, jasně?”
Bratr ho sjel nevídaně sarkastickým pohledem. “No, ten tvůj tajemnej král krade, navádí babičku, aby si vybrečela lodě, láme lidem ruce o zeď…”
“A?”
“Jen to, že vzal znamení mrtvýmu, bude asi pravda, co? Je to Sauron.”
Elladan se cítil podveden. Vždyť ani nezmínil to s pivem.

Vynořil se z šera mezi stromy a rozvážně kráčel svěže zelenou loukou. Elrohir doufal, že přijde až k němu a nechá se třeba pohladit.
Jeho osiřelé medvídě. Medvěd, který nebyl jeho, patřil divoké přírodě, lesu a řece času. Rozčepýřený kožich mu teď na jaře byl velký, chundelaté uši nápadně trčely.

“Medíčku,” zašeptal Elrohir. “Medíčku.”
Medvěd zvedl hlavu od okusování petrklíčů. Hlasitě nasál vzduch, pootevřel tlamu. Setkali se uprostřed louky. “Pamatuješ si na mě? Víš, že uběhla celá zima? Víš to?”
A kolik ještě zim? Pět? Ne! Alespoň třicet…
Elrohir se najednou cítil hrozně osaměle, sám na začátku věčnosti, která nepromíjí.

Sluncem ohřáté okenní tabulky duhově žhnuly, skrz přivírající se víčka rozmazané do fantastické palety. Elladan si položil horkou tvář do dlaně.
Okraj papíru plnily drobné kroužky a křížky. Bylo líné jarní odpoledne a on u svého stolku v knihovně bojoval o každé slovo. Musel ten dialog mermomocí napsat.

“Vy nevíte, že ve Středozemi zuří je číhá zlo,” řekla Galadriel.
“A proč kde číhá?” zeptal se Elendil.
“Když mi půjčíš loď dvě tři čtyři lodě, tak uvidíš!“

Elladanovi klesla hlava. Okno se pootevřelo a vpustilo dovnitř vůni rozkvetlých jabloní.
V polospánku zaslechl vzdálený smích.
Když procitl, na papíře stálo: “Blbost! ZDROJ?”