Středozem

Svou chůvu konečně objevili večer v kuchyni, ve společnosti strážného Ceirdila, zaprášeného soudku a dvou poloprázdných korbelů.
“Jen se posaď, pane Elladane,” pravila medově.
Elrohir po hraničářsku, rádoby nenápadně, čichal nahořklou vůni.
“Dar od trpasličích spolubojovníků,” poplácal Ceirdil soudek.
“Milá Celeamin,” začal nedočkavý Elladan, “toužím znát pravdu o největší zradě v historii Eregionu!”
“Už jsem se bála, že se nezeptáš.”
Ta odpověď Elladana rozhodila, protože čekal tradiční dospělácké zděšení a výmluvy.
“Opravdu - Sauron - nevypadal - podezřele?” vykoktal ze sebe setrvačností.
“Zadrž, sestro,” zvedl Ceirdil dlaň, ačkoli mlčela. “Pravdu? Hm. Nikdy si s námi v Hadhodrondu nedal pivo. To nás mělo varovat.”

”Kdysi měli na Númenoru rádi elfy,” četl Elrohir z bratrova rukopisu. “Však být přítelem elfů dnes znamená být zrádcem lidí! Ty jo, to je dobře napínavý. Taky měli rádi medvědy, tos věděl?”
Elladan nakrčil nos. “Jaké zase medvědy? Soustřeď se na můj příběh, laskavě!”
“Jak chceš. Tak mě zajímá, proč jsi najednou skočil v ději o patnáct set let.”
“Protože většina těch králů je nudná. Zato Elendil! Mezi númenorejskými zatracovaný, mezi elfy vážený! On a jeho příbuzní si říkali Věrní…”
“Je taky dobrý bejt věrnej věcem, který se fakt staly.”
“Zníš úplně jako Celeamin,” prskl Elladan.
Elrohir se začervenal. “Dík.”

“Třeba nás dva.”
Tak to řekla, Ceirdilova mladší sestra. Zdráhal se myslet na ně dva před dvěma tisíci lety. Ale teď spolu seděli nad pastvinou, voňavou ve vlahém večeru, v nejbezpečnějším útočišti. A tak to zkusil.
“Co bys dvojčatům řekla? O nás dvou?”
Celeamin se dívala do údolí. “Žes byl chytřejší než já.”
“A kdyby se zeptali proč?”
“Protože ses nikdy nespálil,” zvedla zjizvenou ruku, ale určitě to myslela úplně jinak.
“A kdyby se zeptali, jak jsme bojovali?”
“Odhodlaně.” Přisedla si blíž. “Žít, Ceirdile, nejen přežít. Válku, všední den. Netrap se tím pořád, nevyčítej nám minulost… Tak se žít nedá.”

Vodopád jim šuměl za zády a les stínil, jak tak seděli na okraji pastviny. Na svahu pod nimi se klidně popásaly ovečky, nic netušící o architektuře, hierarchii ani hrůzné historii dávného Eregionu.
“Proč jsi mě vytáhl pást?” zeptala se Celeamin svého staršího bratra. “Máš starost, aby mě kluci nevyslýchali?”
“Možná,” odvětil Ceirdil.
“Nakreslila jsem jim kovárnu.”
“No právě.”
Hleděli jeden na druhého, četli si v očích pochyby a nevyřčené otázky.
“Nemusíš dělat, že tě to nebolí,” řekl zvláštně něžně. “Máš právo říct, že o tom nechceš mluvit.”
Usmála se. “Mám i pěkné věci, o kterých jde mluvit. Třeba nás dva.”

Votázka první: Vodkud pochází Vrchní nazgûl?
Vodněkaď z Jihu,
vod řezníků z Moře, ale nesmí se to říkat,
nebo, nepochází, jen tak vznik, protože Velký Voko chtělo?

Votázka druhá: Velká louže na Jihu se menuje:
Černý jezero,
Odporný jezero,
nebo, Pochmurný jezero?

Votázka třetí: Když ti teče krev, namažeš to:
Blátem, mazlavým,
Černou mastí, kterou máš mít, zatraceně, furt u sebe,
nebo, pálenkou?

Votázka poslední: V Lugbúrzu úplně nahoře se nalejzá:
Mocný vidoucí kouzlo,
půda,
nebo, skutečný vohnivý Voko?

Votázka navíc: Gil Galad, to byl elfů král. Harfeník co?
Na něj nadával,
pod nim vytíral,
nebo, se mu blbě smál?

“Tatínku…?”
Už ten tón naznačoval, že Elrohir není ve své kůži. Výjimečně tiše došel až k Elrondově pracovnímu stolu a přisunul si stoličku. Šedýma očima prosil jako smutné štěňátko.
“Hm?” pravil Elrond, vyčkávaje.
Elrohir si poposedl. “Elladan pořád píše tamto, víš, ale vymejšlí si.”
“Hm?”
“Chtěl sem mu pomoct.”
“Hmmm…?”
“Víš, tatínku, ono je to v kronikách opravdu napsaný nudně.”
Na to Elrond neřekl nic, protože se pod své kronikářské zápisy nepodepisoval.
“Je lepší se zeptat opravdických elfů,” pokračoval Elrohir. “Udělal sem bráchovi vývěsku. Přišla jenom Celeamin a nakreslila nám kovárnu. Docela pěknou. Ale tatínku…? Nakreslíš mi prosím mapu Númenoru?”

Galadriel se hrozně vážně podívala na Elronda a řekla vážným smutným hlasem: “Tys neviděl to, co já!”
Elladan se frustrovaně zakousl do násady a zíral do prázdna. Tak úděsně vážný příběh! Věděl, že musí popsat pozadí a představit hrdiny, než se dostane k pořádné akci, ale… Cítil, že jeho kreativní duch trpí. Zatoužil psát o někom, kdo se tak jako on chce svobodně toulat divokým světem a potkávat dobrodružství…
Najednou jako by se knihovnou prohnal vítr s vůní louky.
Elladan mu nastavil tvář, zaslechl smích, ucítil oheň a zem.
Jeho ruka sama napsala: “Nori Brandynožková hrozně chtěla zažít nějaké dobrodružství.”

Někdy, když svítání rudě zažehlo útesy, vzpomněla si Celeamin na jiný, znepokojivě známý obzor. Když tání podmáčelo louku a čerstvě rozryté bahno ostatním přineslo zvěst o jaru, ona si domýšlela pach krve vpíjející se do mazlavých břehů jezera Núrnen. Na gobelínech sledovala výjevy z bitvy s Poslední Aliancí a viděla bílé letky šípu, chvějící se jí v ruce, než ho zlomila.
Vzpomínky plížící se tiše stínem, unášené vánkem z minulosti. Nebolely, nestudily. Jen byly, jakoby cizí. Nějaké jiné elfky.
Takže když si na vývěsce přibité na dveřích přečetla “Pamatujete si dobře na Eregion? Ozvěte se Elladanovi!!!”, jen pobaveně zvedla obočí.

Galadriel měla nádherné zlaté vlasy a svou sílou se vyrovnala leckterému bojovníku. Přesto však nebyla šťastná! Mučilo ji pomyšlení na smrt jejího nejoblíbenějšího bratra.
Elladan zaváhal. Kéž by si mohl vybrat z několika bratrů, to by si vybral takového, co by mu nezíral přes rameno.
Zmučeně přísahala pomstu nad jeho chladným umučeným tělem, pomstu, že nikdy neustane v honbě za jejich společným Nepřítelem.
“To se má rýmovat?”
Elladan pevně stiskl rty.
…že nikdy neustane v honbě za jejich společným Nepřítelem Zlem, jenž zapříčinilo jeho mučivou smrt.
“Nechci tě mučit,” zavrkal Elrohir, “ale slova se stejným základem se prej nemají opakovat.”

Slunce skrz vitráž v okně pestrobarevně pomalovalo nový psací stolek, štos čistých papírů i úhledně srovnané psací potřeby. Elladan se na židli blaženě protáhl a vdechl vůni knihovny, vůni příběhů.
“Tvůj vlastní psací koutek,” pravil Elrond. Snad hrdě, snad jakoby svého syna až moc dobře znal.
“Jo! A moje legenda o Prstenech moci může začít!”
Elrond si odkašlal.
“Mám koutek i dobré rady. Věčný vděk za ně buď té nejúžasnější elfské paní, jaká kdy chodila po světě!”
“Někdo ti radil s tou… legendou?”
“Trošku.”
Elrond těžce polkl. “Elladane… Snad ne… Vaše chůva?”
Syn ho sjel pochybovačným pohledem. “Pfff, maminka přece.”