DMD č. 7. pro 7. 4. 2014. Téma: Hlavně klid

Kloni na palubě El-Hréranu už dávno zdomácněli k velké nelibosti Tess. Začalo to jediovským: "Jenom je hodíme na Coruscant", pokračovalo to přes: "Ještě je vezmeme na Kuat, to máme při cestě", až se dopracovali k: "Vždyť zase tolik nepřekážejí a díky nám se dostanou na mise rychleji". Tak je to s Jedii vždycky, podáš jim prst a utrhnout ti ruku v rameni v zájmu vyššího dobra. Naposledy, když je Tess zkusila vymést mopem na přistávací plochu, Lea ji udolala argumentem: "Kdy se ti zase naskytne příležitost sáhnout si na přenosný raketomet?" Ale Tess už potřebovala dovolenou. S klony nebo bez.

Ten sen se vrátil. Opakovaně se v noci vracel na jedno místo v lese a v zemi tam nacházel zahrabanou kostru holčičky v noční košili, ze které bylo na odpovídajícím místě vystřiženo srdce. Sen mu nelhal. Skutečně tam byla. Čtrnáctá.
Ztratil svůj profesionální klid a nechal se ovlivnit. Myslel na Samanthu. Co když byla Rocheovou obětí? Co když jeho vzpomínka na to, jak ji unášejí mimozemšťané, byla jen zástěrkou, aby necítil vinu, že neudělal nic pro její záchranu, když ji Roche unesl?
Ale nakonec ho to příliš vtáhlo, Roche Muldera využil a ten zpanikařil.
To šestnácté srdce už nikdy nenajdou.

"Hlavně klid."
"A nohy v teple."
"A studenej obklad na hlavu."
Ti tři si tuhle mantru oblíbili někdy v osmé třídě a celkem úspěšně se s ní prosmáli zbytkem základky i střední školou včetně společenských průšvihů tanečních.
Puberta vzala do zaječích, univerzity, práce a rodiny je rozdělily.
Sešli se na Pavlově druhé svatbě. Takzvanou pravou lásku chtěl vyměnit za pohodlí krbu dobré hospodyňky.
Byl nervní jak pes.
"Dyť se klepeš, vole," poznamenal zcela nemístně Martin.
"To chce klid," ušklíbl se Vašek.
"A nohy v teple," navázal Martin.
"A studenej obklad na hlavu," dokončil bezbarvě Pavel a skácel se k zemi.

Hlavně klid.
Nenáviděl je všechny.
Nenáviděl ty, kteří to nevěděli. Jak s ním mluvili, jak se povyšovali, jak se mu vysmívali, jak ho pokoušeli až na samou hranici. Bál se jich a bál se o ně. A přitom je nenáviděl.
Nenáviděl ty, kteří věděli. Jejich soucitné oči, jejich vševědoucný výraz, jejich opatrnost. Jak s sebou trhli vždy, když zvýšil hlas. I když mu stokrát tvrdili opak, báli se ho. A jemu přišlo, že by bylo lépe, kdyby se nikdy nenarodil.
Vztek se v něm vzmáhal jako požár.
Hlavně klid!
"Čau, Bruci, nenudíš se tu? Poslyš, ty ale vůbec nevypadáš dobře."

“If you don’t shut up, I’ll rip your arm off and hit you in the face with your own elbow.”
The wailing sobs rapidly cut off. I check on the surviving hostage. He’s not dead, although he looks it, bathed in the villain’s arterial spray.
“I think I pissed myself,” he informs me.
I don’t ask God for patience only because I’m an atheist. “Do you realise what I’m trying to do here?” I glare down at the balled up string of wires.
“Stop the bomb blowing?” he guesses.
This would be so much easier if my hands weren’t shaking.

V některých situacích je lepší zachovat klidnou tvář. Nekřičet, neřvat.
I když ten idiot stále používá píšťalku.
I když vás bolí nohy a sotva popadáte dech.
I když už nemůže, nejraději byste se svalili na zem a jen dýchali. Protože ani to nestíháte.
I když se vám v hlavě ze zoufalství honí cosi o kyslíkovém dluhu. A nějaké kyselině.
I když nestíháte a klopýtáte na rovném povrchu.
I když přemýšlíte, jestli jste se náhodou neocitli na vojně. A to jste holka.
I když jsou tři odpoledne, jste na tom slavném tělocviku a ten idiot jen píská. To nemůže běhat taky?

Vím, že tma zase přijde. Bude opět kroutit s vjemy, promění realitu ve všech směrech (hlavně za mými zády), potáhne objekty v okolí černou fólií neklidu? Ano, plno věcí se změní a možná, že ani neuslyším vraha přicházet, protože vrazi chodí po každé zezadu, ucítím jenom bodnutí nože do masa. Leknu se víc vraha nebo bolesti průniku? "Hlavně klid!", ale v hlavě roste neklid. Proč sedím nejvíc na kraji, nejblíž k tichému stromoví? Nechci sedět u hranice temnoty. Ať to schytá někdo jiný a já uteču do bezpečí...
Za denního světla se klid zachovává mnohem snadněji než v tichosti noci.

Za dobu, co tu žiju, se dost podivuju, že mi ještě slouží sluch.
A nejvíc se tomu podivuju v neděli po devátý, když dozní střelba mladýho Jonese.
Už to bude minimálně deset let, co tenhle nekřtěnec a pohan strávil nedělní ráno jinak než přepadením poštovního dostavníku mířícího na západ do sanfranciský banky.
Asistence prsatý Liberty Loly a ještě prsatější Žhavý Lisy vlévala jeho Winchestrovce do těla tolik energie, že když v dostavníku zbylo pár nerozstřílených bankovek, dalo se hovořit o zázraku.
Pak se nemá zvyšovat cena poštovnýho.
Ale dneska budu mít na kázání klid.
Hlaveň zalitá sádrou toho moc nenastřílí.

Dům stojí na konci vesnice. Přišla jsem k němu od lesa skrz sad s pečlivě ošetřovanými stromy. Stařečkova pýcha. Co stařeček onemocněl, stará se o sad jeho syn.
Paní domu mě uctivě uvítala, tvář plnou obav.
Usmála jsem se na ni. Úsměv uklidňuje.
Když jsem jejich stračeně zlomenou nohu kouzem vyléčila, dokázala mi paní domu úsměv i vrátit.
Přešla jsem do světnice, požehnala domu, vyčistila jejich nejmladšímu děvčátku ošklivou odřeninu a zeptala se, jestli nedocházejí bylinky k utišení stařečkových bolestí. Zavrtěla hlavou. Smířeně a vyrovnaně.
Pomohla jsem alespoň s přípravou pohřbu. Tak to je. Některé nemoci vyléčí jen věčný klid.

Ráno som šla do práce v nádeji, že sa mi podarí poobede napísať drabble na dnešnú tému.
Naivná predstava.
Technické problémy, ktoré nás nútili vymieňať súčasti mimotelového obehu za chodu. Znova technické problémy, pretože bola chybná celá séria výroby.
Raňajky o desiatej.
Počet pacientov presahujúci počet lôžok. Menenie prístrojov, prevážanie postelí. Drifting s vozíkmi.
Obed nahádzaný do úst v rýchlosti, z ktorého mi prišlo zle.
Poobede hypotenzie, kŕče a zvracanie. Alarmy nie príliš funkčných cievnych prístupov. Telefonáty, odbery, výtery, papierová byrokracia.
Téma dnešného dňa skutočne príznačná...
„Chce to hlavne pokoj...“
Jasne, aj zajtra je deň. A môže byť ešte horšie.