DMD č. 7. pro 7. 4. 2014. Téma: Hlavně klid

Ciri seděla vyčerpaně na židli.
"Nezvládnu to," řekla plačtivě.
Yennefer se usmála a pohladila ji po hlavě.
"Zvládneš, dceruško. Chce to jen trochu cviku."
"Nezvládnu, čím víc se snažím, tím víc mi to nejde. Třeba na to prostě nemám."
"Trpělivost, dceruško. Klid, vyrovnanost a trpělivost. Pak to půjde."
Ciri si otřela rukávem oči a popotáhla.
"Odpočineme si a pak to zkusíme znovu, ano?"
Ciri kývla.
"Yennefer?" ozvala se po chvilce.
"Ano?"
"Stávalo se ti to taky?"
"Ano. A také jsem se vztekala. Ale pak jsem zjistila, že důležitý je hlavně klid."
Ciri se nadechla a znovu vzala do ruky harfu.

„Takže tady máme dalšího?“ Xander pozvedl obočí. „Co jen mají ti upíři pořád za problém?“ Ironie mu z hlasu přímo odkapávala.
„Řekl, že to bylo rande. A že to napětí mezi námi přece musím cítit. Nevím tedy, jaké napětí myslel on, ale to moje je způsobeno převážně nedostatkem dřeva v jeho těle.“ Buffy, pochodujíc kuchyní, shrábla obracečku a zaťala ji do krájecí desky. „Já bych ho nejraději…“
„To je paráda, Buffy. Zabila si kus nádobí,“ snažil se Xander zachránit situaci. „Teď se hlavně zkus uklidnit. Vsadím klidně celý Sunnydale a k tomu levé oko, že ho to do měsíce přejde.“

Andrásovy nelidské zuby cvakly jen několik milimetrů od Jessieho krku a vlkodlakův dech, který se provinilci otíral o holou kůži, ježil hyenodlakovi vlasy na zátylku. Alfovy oči byly světlé, vlčí, v těch Jessieho se odrážela smrtelná hrůza.
"Pane Nashi, tu bonboniéru bych vám i odpustil, ale vy si prostě nedáte pokoj. Pokoušíte moji svatou trpělivost."
"Ale vždyť to byla jen jedna pařížská trubička..."
"Byla to moje trubička!" Zavrčel András a skleničky v policích za jeho zády se rozechvěly tichými tóny.
Hyenodlak v tu chvíli myslel jen na jediné - hlavně se nepochcat strachy na ten drahý perský koberec v alfově pracovně.

Tak se do toho pustíme. Zákon o vlastnictví bytů nám zrušili, v novém Občanském zákoníku na nás zapomněli, takže -
„Nevíš, kde mám telefon?“ zajímá se manžel.
„Na ledničce!“
- budeme muset účtovat nějak aby se vlk nažral a koza zůstala celá -
„Mami, mám si vzít tohle tričko nebo tohle?“ ptá se dcera odcházející na rande.
„To tyrkysové!“
- čili budeme to muset hodit na příspěvky podle stanov -
„Už jsi mi podepsala tu omluvenku za včerejšek?“ vloží se syn.
„Jo!“
- tak jenom jestli to dát na 682 nebo 684 -
„Někdo zvoní, půjdeš otevřít?“
Hlavně klid. Vražda je bohužel v Trestním zákoníku upravena jednoznačně.

Padla večerní a dosud nepadlí vojáci zapadli do zákopů. Takový klid zbraní, to jeden ocení.
Padavky, pomyslel si frontový dobrovolník s několikatýdenní praxí, popadali tu jak hrušky. Ale já to tak nenechám, padni komu padni!
Jelikož byl už tehdy trochu padlý na hlavu, vyskočil na nohy a zničehonic vystřelil do ohlušujícího ticha. Popadané vojáky na druhé straně to probralo a strhla se přestřelka, při které málem padl i on, když ho do zadku trefil zákeřný šrapnel.
Přežil, dostal vyznamenání za zásluhy a internet dodnes hýří jeho těžkým válečným zraněním. Takže klid. Tak šílení jako Hemingway ještě nejste, padni komu padni.

Cítím, že se mi začínají potit ruce. Neklidně je mnu o sebe. Žaludek se mi houpe jako a vodě. A někde tam vzadu v hlavě se otevírá velké, černé… Temno. Zadrhnu se. Červená nit mi mizí za zavřenými okenicemi. Zalapám po dechu. No tak. Holka. Jen klid. Uklidni se. Vždyť o nic nejde. Oni tě nesežerou. Ani tě nenaloží do láku. No tak. Výdech. Nádech. Pokračuj! Omílám si jako mantru. Zoufale buším do okenic. Musím ji chytit. Tu nit. Musím pokračovat. Než si toho všimnou. Zavřené okenice se mi šklebí do tváře. Přepínám na paniku pátého stupně. Ona opět zvítězila.

Hlavně klid, hlavně klid - musím si opakovat stále dokola, nebo mi rupnou nervy a urazím jí hlavu. To že moje milovaná dcerka "trpěla" předškolní pubertou jsem se skřípěním zubů přijala. Psycholožka říkala - "hlavně klid". To, že předškolní přešla plynule do prepuberty už pro mě bylo těžší. Mamka mi říkala - "hlavně klid", co bylo hodně těžké, zmizela totiž jakákoli naděje na zlepšení. A teď začíná ta pravá, šílená, nezvladatelná puberta. Chuť zabíjet mám jen několikrát denně. Když vidím ty oči v sloup, slyším opovržlivé mlasknutí a laxně prohozené "hlavně klid, matko". Ano, jsem relativně v klidu na rozdíl od živitele rodiny :-).

Nejhorší bylo, že ji dnes pořád nic nenapadalo. Trochu se zdržela s dětmi, byla na tržišti a pomáhala vařit oběd, pak se věnovala ručním prácem, ale i když celý den přemýšlela, vhodný příběh ne a ne naskočit. Třicet dní v měsíci! To je vražedné.
Noc se blížila a ona měla v hlavě stále vymeteno. Byla už dost unavená - ani si nepamatovala, kdy spala déle než pět hodin.
Hlavně klid, říkala si, oceán vyprávění je velký, Pán příběhů mne jistě nenechá na holičkách.
A je to tady! Nápad! Cestou to ještě promyslí.
Šeherazáda se usmála a vydala se do králových komnat.

„Teď bych si dal skleničku," hlesl zevnitř Lokiho přiškrcený hlas.
„Zavři pusu a nedělej žádný prudký pohyby!" Tony posílil komunikační signál. „Jsme tam cobydup. Bruci, jak jsi na tom?"
Ozvalo se nechvalně známé zavrčení.
„A kruci.“ Tony znepokojeně sledoval, jak pomaloučku se jeho laser prořezává přes titanovou zeď. „Dýchej, kámo - slyšíš? Jen klid. Nepoddávej se tomu. Seš cool. Seš totálně nad věcí-"
„Starku!" sykl Loki.
„Řekni zelený ne!“
„Starku!“
„Tak mu třeba něco zazpívej!" Tony bezmocně odsekl. „Na Chloupka to zabralo!"
Když Avengers trezor nakonec otevřeli, nalezli Lokiho skrčeného v koutě polohlasně broukat nesrozumitelnou ukolébavku.
Bruce se ve spánku usmíval.

Hanu probudily výkřiky, dupání a vzrušené hlasy. „Co se to děje?“ promnula si oči. Reportéři s vámi chtějí udělat interview.
„Nejsem tady! S nikým nechci mluvit!“ Hysterie jí podlomila hlas. Schovala se celá pod deku.
„Nebojte se, hlavně klid! Primář zajistil ostrahu. Nikdo z medií sem nepřijde.“
Deka jako dusítko tlumila veškeré zvuky. Posléze ji z azylu vyhnalo horko. Ta úleva! Chaos vystřídalo ticho. Záhy pokoj zaplnili lékaři. Zlověstné konzilium. Rozuměla sotva polovině slov, ale jedno bylo jasné. Má zůstat pokusným králíkem.
„Jsem zdravá. Chci domů!“ prohlásila rezolutně.
„To nejde!“
Její odhodlání, že půjde na revers, zaplašili máváním svěrací kazajky.