DMD č. 7. pro 7. 4. 2014. Téma: Hlavně klid

„Tatííí! Pojedeme lanovkou, jo?!“
„Nic takového, lenoši!“ vyjel nevrle.
Ukřivděné kňourání se mu zarývalo do mozku. Obětuje volný čas, aby je vzal do ZOO, a tohle je vděk! Nikde ani kousek uznání! Doma, v práci…
Jakmile udělá něco pro druhé, chce se po něm ještě víc.
Rozmrzele zíral do výběhu.
Kdysi mu to nevadilo.
Nejbližší lev k němu otočil hlavu.
Kdysi jednoho lva miloval.
Pohlédl lvu do očí.
Byly zlaté.
Plné konejšivého pokoje.
„Děcka! Jdeme na lanovku!“
Nadšeně zavýskaly.
Usmál se.
„Odveze nás do čarovné země!“
Neodvezla.
A možná přece ano.
Večer vyhrabal své staré knížky a začal dětem číst.

Cítil, jak se mu klepou kolena i ruce. Kdesi uvnitř hlavy věděl, že je na tuhle situaci dokonale připravený, ale vědět a udělat byly v tom okamžiku zcela odlišný věci. V duchu si tuhle situaci přehrával tisíckrát. Důležitý je nenechat se snadno strhnout a v klidu provést to, co umí. Hlavně zaskórovat. Skórování je totiž to, o co v týhle situaci jde. Ať jdou do háje všichni, kteří tvrdí, že nejdůležitější je si to užít. Zvedl hlavu a pevně se zadíval Petrovi do očí.
Teď, nebo nikdy, nabudil se.
Petr padl na kolena, ale bylo pozdě.
Samostatný nájezd vyvrcholil brankou.

Jinak dnes, děťátka, začla ta pohádka:
princezna s rozkoší vytáhla sluchátka.
Líce jí zrůžoví, srdce se rozbuší,
když si je v tramvaji zastrčí do uší.
Tatínka má prezidentem, stát okrádá o mince
a princezna na tabletu šťouchá prstem do prince.
Ten dal neznámému stovku za fotku na profilovku.
Podobizně oči září a událost v kalendáři
smí si přečíst poddaní, zítra budou oddáni.
Ve vztahu chtěj hlavně klid, tak má každý vlastní byt.
Nemají čas na pusy, lajkují si statusy.
A jak ten čas rychle letí, ze zkumavky mají děti.
V království vše dál jen kvete,
konec zvonec, tak už spěte!

Vévodovo prohlášení Tima neupokojilo. Pokračoval v úpěnlivých prosbách, vytrvale, ale s rostoucí beznadějí. Vévoda ho očividně nevnímal. Až poslední věta upoutala jeho pozornost.
„Říká se o vás, že jste milosrdný!“
„Opravdu?“ podivil se panovník. „To sis vymyslel!“
„No… někteří to říkají…,“ znejistěl Tim.
„A mnozí říkají pravý opak, není to tak?“
Tim neochotně přikývl.
„Uklidni se. Lidi toho napovídají!“
Z nádvoří přispěchal strážce, aby vyslechl vévodovy rozkazy.
„Zavřít, umýt, odvšivit, obléknout do něčeho slušného. Nakrmit. Ať je prohlédne některý z hojitelů. Učitele jim vyberu sám.“
„Učitele!“ vyjekl Tim překvapeně.
„Ano, učitele,“ řekl vévoda. „Zvěsti o mém milosrdenství jsou značně přehnané.“

Možná to byly zesílené obavy, možná oprávněný strach. Zda to zvládnu, zda, zda…
Když jsem do toho podniku šel, věděl jsem, že to nebude nic jednoduchého. Z počátku jsem se snažil i připravit, ale jak se blížil termín, bylo mi čím dál tím víc jasné, že to nezvládnu.
Záviděl jsem těm, co vypadali tak v pohodě. Musel jsem na ně působit asi komicky. Vystresovaný. Na druhou stranu, ten klid mi, ano chyběl, ale kdybych byl klidný, asi bych to nezvládl tuplem. Prostě, najít tu správnou rovnováhu mezi tím – zdravým podceňováním a klidem. Vírou. Však ono se ukáže. Ukáže? Snad… Doufám.